Březen 2011

Tolerance versus respekt

31. března 2011 v 15:48 Společnost
Slovo tolerance se v hojnosti užívání pohybuje jen několik sáhů za poměrně hloupým obratem "v pohodě", který se tak dobře ujal na jalové půdě jazykového citu mládeže i dospělých. Ozývá se odevšad, všichni ho mají tak říkajíc plná ústa a přece se nezdá, že nebádání k ní by uspíšilo dosažení kýženáho stavu. V čem je tedy chyba? Nevyvolává nakonec tento pozitivní tlak jakýsi zpětný chod, opačný efekt, než jaký by byl žádoucí?
V moderní individualistické a různorodé společnosti je samozřejmě nezbytné, aby při vzájemnám soužití lidé přehlíželi a mhouřili oči nad osobitými projevy druhých, které jim třeba úplně nevoní.
Tolerance však, na rozdíl od respektu, znamená víc než jen strpění, nese v sobě přijetí, zájmem o jinakost.
Tvrdím, že požadavek tolerance, tedy požadavek nuceného přijímání cizího, jde proti lidské přirozenosti. Zvláště v dlouhém výhledu má charakter skoro sebeznásilnění, ať už poháněné vlastní přičinlivostí či vnějším působením.
Pak hrozí, že tlakový hrnec trpělivosti jednoho dne vybuchne s hrozivými následky. Příkladem mohou být vlny nepochopitelné nenávisti mezi etniky. Onou rozbuškou může být pak i zdánlivě nevýznamný čin, ovšem zpětný ráz mívá nedozírné následky. Lidský jedinec ani skupina není sto dlouhodobě něco strpět na svůj úkor.

Oproti tomu respekt, jakási vzájemná úcta, nevyžaduje onu pozitivní polarizaci našeho vztahu k subjektům ve skutečnosti nelibým. Tu každý zná své hranice a nechodí na cizí území. Toto pravidlo nepsaně musí dodržovat obě strany.
Tolerance jedněch vede k tomu, že někteří jedinci tolerují, jiní spoléhají na to, že budou tolerováni a považují to za samozřejmost.
Bylo by tedy lepší přestat přiživovat nereálnou chiméru tolerance, při které jedni tyjí z druhých, a vrátit se ke staré dobré, oboustranné úctě, respektu. Jestliže se nepřizpůsobivý jedinec nebude moci spoléhat na toleranci druhých k němu, možná bude své dosud spontánní projevy alespoň občas konzultovat se svým rozumem. Když už ne z opravdové úcty, tedy alespoň ze strachu či pro nejistou reakci okolí.

Podstata

30. března 2011 v 14:45 Zámyšlenky
Existuje nějaká šance, že se kdy dobereme podstaty? A má vůbec smysl se o to pokoušet? Nemusí každý hned aspirovat na otázky nejpodstatnější jako třeba smysl života, ale co třeba podstata obyčejného stolu, židle?
Zajímalo by mě, co by k tomu řekl takový Husserl. Ačkoli popsal svými fenomelnologickými úvahami sta stran, není vůbec zřejmé, co by nám o podstatě stolu byl schopen sdělit navíc oproti slepci či obyčejnému vidoucímu člověku.
V okultistické literatuře se dají najít stopy čehosi jako schopnost nahlížet a prožívat i jiné dimenze. Ale proč jen taková hrstka lidí na něco takového dosáhne? Valná většina žije prostě v tom, do čeho se narodí. Věkem člověk vyčerpá svůj rezervoár hořkosti a roztrpčení nad stavem věcí a smíří se s nesčetnými omezeními pozemského života. Uvědomí si, že má možnost buď vyskočit z bytí, považuje současnou existenci zde za schválnost, zlomyslnost řízení Osudu, Boha (?), nebo přijme svou situaci, protože nic jináho "nemá", není schopen jiné domyslet ani poznat, nietzscheovsky "přitaká životu". Přijme všechny pro i proti a postaví se k nim čelem, obrněn kyrysem smíchu.

O půli

29. března 2011 v 14:30 Zámyšlenky

Nějakou dobu zpátky jsme na výloze jednoho nejmenovanáho obchudu mohli číst: Vše za půl. Udeřilo mě to do hlavy. Takový paskvil!
Při předestření problému rodině se zvedly některé hlasy na obhajobu toho hrůzného výplodu.
Proč je pravda na má straně: půl je zkrácená polovina, půle.Půl není podstatná jméno, který můžeme střílet jako s ostrými náboji, nýbrž příslovce či číslovka, které potřebuje ještě souseda, o kterého by se opřela.
Měli bychom dát na modlení, aby na nás půl jen tak nevyskakovala z výloh. Na samostnou polovinu jsme už tak nějak zvyklí, ale přepadne-li nás půl, nevíme, jestli jde o půl divokého prasete, půl kila, půl chleba nebo půl useknuté hlavy. Lidem se slabým srdcem by to nemuselo udělat dobře.

Lichotka a kompliment

21. března 2011 v 21:24 Zámyšlenky
Jak je to s těmito od sebe pár let vzdálenými sestrami? Nejsou dvojčata, to rozeznáme na první pohled. Je některá z nich pravdomluvnější? Má snad některá vyšší původ - jsa plodem záletu jejich matky lži s nějakým zchudlým baronem? Slovo lež je emočně silně zabarvené, odhlédněme od této stránky jinak příjemné věci.
Lichotka je na první pohled drobné, subtilní postavy. Je osobní a tváří se nevinně. O to muže být záludnější. Lichotka, i když je deminutivum, snadno v ní spatříme schovanou lichotu - tedy levárnu, lež. Lichotník se snaží osobě vetřít do přízně dost často s úmysly vedlejšími, hledajíc prospěch pro sebe sama. Lichotka je použita jako omamná látka, která oběť obluzuje a znejasňuje jí mysl v dalších aktech směřujících k lichotící osobě.
A teď se podívejme na kompliment, slovo kvalitního kabátu, vše na něm naznačuje vyšší třídu. Pátrání po předcích nás přivede k latinského complementum, což znamená doplněk. Kompliment je doplněk, brož, kterou připínáme na klopu člověku, o jehož přednostech jsme přesvědčeni. Ani zde nemůžeme jednoznačně vyloučit, že kompliment skládající má postranní úmysly. Existuje však vysoká pravděpodobnost, že dotyčný o svých přednostech ví. A tak muže lépe rozlišovat upřímnost sdělení.
Napříště jsem jedině pro komplimenty

Sebemord a nemoc

21. března 2011 v 21:01 Zámyšlenky
Nastala zvláštní situace. Představte si člověka, který zoufalý nad svým životem, pohybuje se zmateně jako střelka na pólu. Doslova neví kudy kam. Láska mu připadá nesmyslná a duševně vyčerpávající, je nezaměstnatelný v pravém smyslu toho slova, i když měl dostatečně velkou cílevědomost na to, aby si ze systému dnešního vysokého školství odnesl dva diplomy.

S opravdovým nadšením se dokáže věnovat jen svému bláhovému umění a ničemu jinému. Takového člověka může od sebevražedných tendencí a myšlenek vytrhnout - a teď se budete divit - jedině ohrožené zdraví. Nietzsche v Ecce homo přiznává, že teprve na dně, v nejhorším stadiu nemoci se začal mobilizovat jeho vztah k životu, teprve tehdy mu začal přitakávat. Nemoc nastartovala samoléčebný proces...
Pokud vyhlídky nejsou černé, dá se očekávat, že dříve sebezničující vnitřní uragán posbírá ze dna poslední zbytky lásky k životu, vznese je do výše, rozfouká a naplní jimi celé tělo jako zlatým prachem nebo živou rosou.
Nemoc je rána palicí do choré mysli, nesmí být ale příliš silná, aby nešťastníka nepovalila.

Chůze

20. března 2011 v 21:43 Zámyšlenky
Kdo chce daleko dojít měl by se naučit chodit správně. Nestačí jen dost natahovat nohy, rytmicky jimi mrskat a zhluboka dýchat. Co nasazuje naší chůzi sedmimílové boty je správné držení těla a hlavy v co možná kolmé poloze. Vyžaduje to jisté soustředění, ale výsledek je omračující.
Nejdůležitější ze všeho je korpus těla držet jako baletní cvičenec ve stále stejné úrovni nad povrchem. Pak už nohy běží samy máchovským krokem. Tento klácení prostý způsob chůze velmi šetří energii. Rovné držení těla usnadňuje plynulé a přirozené dýchání a vzpřímená hlava zajišťuje, že těžiště není vychýleno z e svého optimálního těžiště.
Teď už jen obout škorně a vyrazit. Ostrý vánek krásně fouká do kroku.