Duben 2011

Přes tůjový plot

27. dubna 2011 v 19:16 Architektura a urbanismus
Již delší dobu lze pozorovat šíření zahradnického trendu - tůjových plotů.
Nevím, odkud se k nám jejich mmóda dostala; přišli plíživě jako španělští slimáci a zamořily města i venkov. Stálezené hradby si lidé oblíbili: dá se jimi zahrýt kdejaká hrozná stavba (domněle), přes plot kolemjdoucí nevidí na zahradu a taky je to módní. To je pravda, vidět přes ně není. V ulici, kde si lidé zamilují tůjky, procházíte kolem dvou i více metrových zelených zdí jako korydorem, soused je dokonale v soukromí a izolován od pohledů spoluobčanů, ale i možnosti navázat s ostatními jakýkoli kontakt.
Nejen tůje, i další jehličnany a zákrsky okupují předzáhrádky domů, poetika květinových zahrádek s ovocnými stromy zmizela. Stromy dávaly ovoce a stín, ale také svou přirozenou proměnou vypovídaly o střídání ročních období.

Dnes najdeme stejné zahrádky po celé republice, na Vysočině i na Jižní Moravě. Pokud není prostor před domem vydlážděn kvůli parkování automobilu, jsou zatravněné plochy zpravidla doplněny jehličnatými zákrsky.

Problém tkví i v něčem jiném, ve změně urbanistického přístupu. Nejen pro Jižní Moravu tak typická uliční fronta, kde jsou domky natěsnány jeden na druhém, se přeměňuje na podhorský typ osamoceně stojících domů. Nevýhody jsou nasnadě. Oproti horským oblastem není možné každému poskytnout dostatek půdy a tak si lidé staví domky uprostřed svých miniaturních parcelek, okna na vše strany. Vzápětí zjistí, že soused jim hledí do koupelny, obýváku atd. Je potřeba s tím něco udělat. Naštěstí je tu záchrana ve formě tůjového plotu.
Ovšem pomněte - chtít po hospodyňkách, aby přes takový plot pro pírko skákaly, je skoro nelidské.


Historický lapsus

23. dubna 2011 v 19:34 Společnost
Jak suchopárně, nudně zní historie z úst učitelky před školními škamnami. Data, fakta, kdo a co, někdy ještě jak, proč, ale o roli náhody, lsti, a o lidských neřestech a ctnostech málokdy.
Tak jsem si dnes vyslechla příběh o bitvě u Ořechova a věřte, bylo čemu se smát.
Náchylnost Rusů k alkoholu je věhlasná, a tak Němci využili této jejich slabiny a strategicky vyklidili nedaleký lihovar a stáhli se do Ořechova. Rusové se samozřejmě zachovali tak, jak jim velil jejich vnitřní hlas a pijácká čest. Postup vojsk byl na nějakou dobu zastaven. Když všechno zpucovali, vydali se dál, o existenci Ořechova tušení nemajíc.
A tak se strhla ta strašná bitva: Němci na kopci v Ořechově a Rusové do toho buší tak dlouho, až odpor zlomí. Za tento záslužný kousek pak měli povolen den odpočinku. Muži byli prý shromážděni v místním kostele a hlídání ozbrojenci, aby si ostatní mohli užívat a kořistit - nejen časy, samozřejmě. Některé ženy menšího vzrůstu se balily do peřin a lehaly do kočárů, aby tak unikly znásilnění...
Pak že dějepis není zábava.

Miroslav Šimorda 88

22. dubna 2011 v 22:36 Výtvarné umění
Brněnský rodák, malíř Miroslav Šimorda letos slaví 88, takže toto krásné číslo je obsaženo v lapidárním názvu výstavy v Galerii Ars v Brně. Ke svému jubileu nadělil návštěvníkům k obdivu svoji barevnou kombinatoriku. Nutno uznat, že některé jsou vskutku povedené. Ovšem kompozičně se často opakuje, když parceluje obraz na čtverce a obdelníky tu a tam ozvláštněné diagonálou a hraje na nich barevné domino. O to víc rozjaří každé vybočení, ať už kompozice Jaro (tendující k Boštíkovi), nebo modrobílá ... (omlouvám se, ale název nevylovím) volně abstrahující chvění snad vzduchu či vody.
Ne frenetické nadšení, ale rozhodně ne znechucení: je tu cítit poctivá práce a přemysl, ne bezuzdné a bezmyšlenkovité machy štětcem po plátně, ne výtvarná relaxace.

Koblasova barevná opera

21. dubna 2011 v 22:11 Výtvarné umění


Brno Gallery CZ je jedna z mála komerčních a zároveň komorních výstavních prostor v Brně. Potěšitelné, že alespoň někde se lze podívat na kvalitní umění bez placení vstupného. Třemi menšími místnostmi procházejí poměrně známá jména, nedávno třeba Jindřich Zeithamml. Nyní propůjčili místo Janu Koblasovi a jeho Velkému výstupu, sochám a plastikám ze světa opery.
Pták ohnivák, Královna noci a další figury se tu předvádí v rozličných tvarových a prostorových variacích. Řeklo by se: Vlastně jen adice objemů, kubusy, zkosení, další kubusy,...ale jaké! U Mistrů pěvců norimberských je dřevo útlých, bezchybných linií, až z toho jde strach, ptáci ohniváci, kterých je tu několik, zase rozradují nepravidelnými perforacemi, jako by do dřeva típnutými cigaretami. Ošem nejroztomilejší je Othellova busta - vlastně jelení hlava se skutečnými parůžky, se vším všudy natřeno na modro.
Na první pohled to vůbec nevypadá, že jednotlivé kusy vznikaly v rozmezí více jak 30 let, krásná ukázka konzistentnosti stylu.

Štefinka

20. dubna 2011 v 12:55 Zámyšlenky

Procházím kolem hřbitova směrem k lesu a slyším dva známé ženské hlasy. Jeden důrazně povídá A ve středu půjdeme na pohřeb...stařenka skřehotavě odvětí Já nepůjdu. A ve středu půjdeme ke zpovědi, nedá se první. To ano, přisvědčí ta druhá. Ač teprve 7 hodin večer, halasně se první loučí přáním dobré noci, skoro tak nahlas, že by si někteří mrtví mohli přijít stěžovat.
Ta první žena, to je Štefinka. Postarší žena homolovitého tvaru, obvykle se městečkem šine v kabátě až po kotníky, v ruce nezbytnou tašku. Figurka napůl komická, napůl tragická (protože ji prý syn bije), dobrotivá a zemitá; tu hlínu je v ní úplně cítit. Když ji někde slyším pronášet věty se 100% redundancí, je mi mírně trapně, do toho se mísí lítost, marnost a kupodivu i jakýsi pocit bezpečí. Což u sebe pozoruji při kontaktu s lidmi přírodního ražení, kteří si nekomplikují život přílišným přemýšlením. Když prší, pronesou, že Prší a když svítí slunko, zase To máme dneska horko. Atd. až do aleluja a vy máte přitom pocit, že dokud tu budou po světě chodit takoví lidé, země se bude točit z východu na západ a každé ráno se rozední.

Sám za humny

3. dubna 2011 v 17:23 Společnost
Nevím, jestli jde o specifikum našich končin, zvláště zdejšího venkova, nebo se tímto dotknu fenoménu obecnějšího. Jsou lidé, kteří rádi a často bloumájí po lese i poli, město nevyjímaje. Nemohu se dosíci proč, ale individuum, které nechodí v družině, v páru či alespoň ve vleku svého psa je ostatním podezřelé.
Kolikrát musím za jedinou cestu odrážet někdy tázavé, jindy soucitné pohledy druhých. Je to už dva roky, co mi pošel pes, a přece se mě už dva roky ptají, kde ho mám. Pes je totiž ospravedlnitelný důvod k procházce v jednom. Jedna známá se kvůli těmto dotěrům psíka pořídila, aby se hloupých otázek kde má muže a dceru? a proč nejdou s ní? zbavila.
Ve zdejších vodách je třeba mít tuhý kořen, aby jej okružanky nezlikvidovaly.
V jejich představách je totiž samotný jedinec nutně a) nešťastný, protože sám nebo b) podivný, protože společnost nevyhledává.
A to jsme se ještě nedostali např. k samostatným návštěvám veřejných zařízení jako kina, galerie, koncertní a divadelní sály...
Možná by zabralo opáčit: A Vy se bojíte chodit sami? Nebo se jen bojíte hloupých dotazů, jaké sami kladete?