Štefinka

20. dubna 2011 v 12:55 |  Zámyšlenky

Procházím kolem hřbitova směrem k lesu a slyším dva známé ženské hlasy. Jeden důrazně povídá A ve středu půjdeme na pohřeb...stařenka skřehotavě odvětí Já nepůjdu. A ve středu půjdeme ke zpovědi, nedá se první. To ano, přisvědčí ta druhá. Ač teprve 7 hodin večer, halasně se první loučí přáním dobré noci, skoro tak nahlas, že by si někteří mrtví mohli přijít stěžovat.
Ta první žena, to je Štefinka. Postarší žena homolovitého tvaru, obvykle se městečkem šine v kabátě až po kotníky, v ruce nezbytnou tašku. Figurka napůl komická, napůl tragická (protože ji prý syn bije), dobrotivá a zemitá; tu hlínu je v ní úplně cítit. Když ji někde slyším pronášet věty se 100% redundancí, je mi mírně trapně, do toho se mísí lítost, marnost a kupodivu i jakýsi pocit bezpečí. Což u sebe pozoruji při kontaktu s lidmi přírodního ražení, kteří si nekomplikují život přílišným přemýšlením. Když prší, pronesou, že Prší a když svítí slunko, zase To máme dneska horko. Atd. až do aleluja a vy máte přitom pocit, že dokud tu budou po světě chodit takoví lidé, země se bude točit z východu na západ a každé ráno se rozední.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama