Květen 2011

Dostali ji

28. května 2011 v 21:11 Zámyšlenky
Už je to nějakou dobu. Sedli jsme si tehdy s mým kamarádem do jídelny. A já brzy u vedlejšího stolu rozpoznala spolužačku z výšky. Elegantně oděná, upravená, šik jako vždycky. Rychle jedla naproti kvádrem adjustovaného ještě mladého muže. Vypadala napůl znuděně, napůl neštastně. Napadlo mě: tak už ji dostali. Daří se jí v nějaké prosperující firmě, chodí v perfektně sednoucím kostýmku, na obědy chodí do jídelny zdravé výživy. Dostali ji, tak už to chodí. Dělá dobře placenou práci v kolektivu lidí možná inteligentních, ale nudných jako ubrousky na stolcích hotelu Ricc, standardizovaně módních panáků z výkladních skříní. Bylo mi jí svým způsobem líto.

Rudolf Štursa

27. května 2011 v 22:51 Výtvarné umění
Ve stejné budově spolu s Vystavovately najdete i fotky Rudolfa Štursy.

Retrospektivní průřez portfoliem brněnského rodáka nabízí řadu motivů ze Zakarpatské Ukrajiny. Téma vděčné natolik, že se z něj stal jakýsi fotografický folklor. Stejně jako chudina celého světa, i ukrajinské scvrklé stařenky v šátcích a nuzných hadrech se stávají jakýmsi tovarem, na nichž se objektiv fotoaparátu rád popase. Fotky jsou dobré, jen to téma - ničím neobjevné, obehrané i ve svém pojetí. Kolik už jsme viděli ukrajinských pohřbů!
Možná, že skladba vystavených snímků je výsledkem kurátorského kalkulu, možná měl kurátor při výběru pouze nešťastnou ruku.
Ovšem, najdou se tu fotografie neotřelé, např. některé kousky z Pobaltí a z Itálie zachycujcích všedno nevšedním pohledem. Škoda, že jich není víc.


Vystavovatelé bez diváků

27. května 2011 v 22:43 Výtvarné umění
Dům umění v Brně ve svých útrobách v současnosti uchovává projekt 4 mužů - vystavovatelů. Láká názvem Vystavovatel a jeho diváci. A Dům zeje prázdnotou. I kustodi pochopili, že tu není co ukrást a nač sahat, a tak se sesedli v jedné z místností na kus řeči.

Projekt se snaží zpracovat prostor galerie jako divadelní scénu, vystavující zastávají roli umělců i režisérů. V minulosti umělec probral svůj ateliér, a pak sám nebo s něčí pomocí díla v galerii rozmístil. Dnes je situace jiná, často se někomu nabídne prostor, aby jej tento nějak pojal/vyplnil. Je to asi podobný rozdíl, jako když se zhudebňuje text, nebo když se na danou hudbu doplňují slova.

V tiskové zprávě se setkáváme s pojmem mizanscéna, které se dá vyložit jako kompozičné režijní ztvárnění dramatu, inscenování.
Ale tiskovka nabízí i řadu jiných bludů, jako např. že ve středu pozornosti výstavy zůstal důvěrně známý artefakt - objekt či obraz.
Zjevný protimluv - když se inscenuje, prostorově komponuje, nelze zároveň stavět do středu pozornosti artefakty, protože při inscenování podléhá artefakt celku.
Kurátoři bájí o redefinici systémů malby a sochy a o redefinici výstavnictví uměleckých děl.
Velké ambice, nebo jen silná slova snažící se vystužit chatrnou konstrukci?

Redefinice výstavního prostoru byla provedena jednoduchým přepažením místností překližkou a zatarasením vchodu dílem. Člověka kličkujícího denodenně po rozkopaných ulicích města nemůže něco takového vyvést z rovnovány, natož pak člověka sledujícího současnou výtvarnou scénu. Na otázku v čem jiném ony redefinice spočívají nejsem schopna odpovědět: klasická plátna se tu nevyskytují, objekty mají mnohem blíže k modelářství než k platice.

Daná situace se stává fenoménem: umělci s hladkým přístupem do galerií je podrobují tzv. institucionální kritice, tedy řeší proč v nich vystavovat, jak prostředí galerie proměňuje percepci exponátů, zhusta podnikají různé "násilné" a "podvratné" akce uvnitř jejich stěn (viz známé skupiny Rafani apod.), a přitom na nich lpí jako hvězdy šoubyznysu na bulvárních plátcích. Tím nechci přirovnávat výstavní instituce k bulvárním médiím, ale podobnost vztahu tu je.
Proč tedy jednoduše nepřenechají prostor jiným?

Současný návštěvník galerií je zpravidla připraven na vše. Kupuje zajíce v pytli a čeká, že se mu dostane nějakých emocí či alespoń námětu k přemýšlení. Exhibice Pavla Sterce, Michala Pěchoučka, Pavla Karouse a Dušana Záhoranského je chudobná na obojí. Citelná snaha nějak zaplnit prostor se v ovzduší kondezuje a doslova smáčí návštěvníkův oděv. Díla nenesou žádný skutečný význam než jim připsaný a prostor zní dutě. Výstava údajně vznikala konzultačně dva roky, ale postrádá jakýkoli jednotící motiv, příběh. Kouzlo Medusy Pavla Sterce je naprosto sterelizováno suchým strojovým hlasem popisujícím průběh zaznamenané performance ve stylu návodu k použití.

Nutno konstatovat, že tentokrát kurátoři Martin Mazanec a Rostislav Koryčánek vsadili na špatné koně. Minimálně Pavel Karous a Michal Pěchouček mají ambice i výzkumné či publicistické. To jim možná přidává na erudici, nikoli však na neotřelosti a osobitosti jejich projevu.

Psíčkárna

23. května 2011 v 22:21 Společnost
Divná, divná věc. Počty hospodářských zvířat se sledují, ale počet domácích mazlíčků se nesleduje. Věc přirozeně komplikuje fakt, že se tito nechovají ve velkém jako dobytek v zemědělských družstvech, a dále skutečnost, že počty např. koček jsou velmi proměnlivé v čase.
Český statistický úřad nedisponuje žádnými daty tohoto druhu; v Centrální evidenci zvířat a věcí ČR lze zjistit jen počty očipovaných a nahlášených zvířat, což je údaj na hony vzdálený celkovému počtu.
Společnost Focus přišla na podzim loňského roku s výsledkem průzkumu, který říká, že na 10 mil. obyvatel ČR připadá asi 1 milion psů (a stejný počet koček). K těm je však nutné přičíst několik set tisíc toulavých.
Tzn. že v třítisícovém městě je minimálně na 300 psů. To už je slušná smečka.
Domněnku o narůstajícím počtů psích miláčků nelze podložit tvrdými daty. Ale i samotný počet je hoden zamyšlení nad sociálními a společenskými souvztažnostmi.
Někteří lidé si pořizují psa pouze jako hlídače majetku a zacházejí s ním spíš jako s věcí - ostatně za věc platí zvíře i v našem právu.
Někomu slouží pes jako dobrá záminka pro pohyb na čerstvém vzduchu, někdo jej má naopak jako donucovací prostředek pro totéž.
Jiní hledají ve psu společníka, kamaráda. Je to kamarádství, o něž se člověk nemusí zasloužit. Smutný obrázek: městská sídliště přetékající ve švech a mezi paneláky pochodující lidé se svými psy. Osamělost řešená nikoli zaklepáním na sousedovi dveře, nýbrž koupí štěněte.
Další situace v řadě: mladé páry odkládající "pořízení si" dítěte na neurčito, mají psa jako pomyslný trenažér, někdy i jako náhradu dítěte samotného. Poslouchat zapálené rozhovory na toto téma je velmi, velmi vzrušující.
Na ulicích lze také vídat dámy a slečny, které působí dojmem, že psa je něco jako módní doplněk. Dáma na jehlových podpatcích, zvládající dogu či nějakého všudeseometajcího jorkšíra, přitáhne snáze pozornost opačného pohlaví. O to vlastně jde.
Domnívám se, že příležitost k moci, rozhodování a rozkazování, zvlášť za přihlížení jiných lidí velmi laská ego některých majitelů psů.
Mohli bychom pokračovat, leč není proč. Pakliže míra strachu před zloději, pocity odcizení a osamění a sebestřednost porostou, můžeme očekávat další rozkvět psí menšiny na našem území.
Mňau.

Lékařský business

14. května 2011 v 14:44 Společnost
Účelem našeho zdravotnictví je léčit, nikoli vyléčit. Podmínky jsou jasné: ten, kdo mnoho neléčí, nebude placen. Doktoři se proto zařizují jako praví podnikatelé.
Dostanete se např. k očnímu. Kromě placených vyšetření vám nabídnou kapky, které byste o několik desítek korun levněji pořídili jinde. Z jedné ordinace se ocitnete náhle ve druhé. Doktorka tvářící se jako špatně vytřená řiť vás po přeměření zraku "předá" na celou hubu se křenícímu panu X. Ani se nestačíte nadechnout a vydechnout a už vám nabízí to a ono. Tak to máme 1560. Mějte se pěkně, nashledanou!
Dále by prý byla vhodná cvičení. První doktor naznačí: První hodina nezávazná, zkušební, bezplatná, pak se rozhodnete, jestli si chcete zaplatit další (hodiny zvíci několik tisícikorun).
Ve smluvený čas vpochodujete tedy do ordinace č. 2. První asistentka se na oznámení, že jdete na zkušební hodinu, moc netváří, je rozpačitá, takže vás "předá" kolegyni . Na tohle si musíte sednout.
Stále trváte na zkušební hodině zdarma: to by bylo nutné si zaplatit. A nebo hodinu omezit na přesné změření vady. Trpělivost dochází oběma stranám. Asistentka (mimochodem dcera doktorky) na otázku Jak jste se dohodly? prohlásí: běžte tady k paní doktorce, ta má ostatně lepší přístroje a bude to rychlejší.
Paní doktor se opět tváří jako špatně vytřená řiť. Působí nervózně. Strčí vám paličku, abyste už po x-té přečetli tabuli s písmenky a pak uhodí: Tak kdy budete mít peníze na ta cvičení? Za půl roku? Aha, kontrola za měsíc, takže za měsíc se rozhodnete.

Myšlenkové zákruty lékařů probíhají komorou s finančním filtrem a morálka se slušností odtékají do odpadní jámy.

K očním obtížím se přidávají žaludeční nevolnost a pocity odporu.

Milan Kohout - Politika je život je umění

14. května 2011 v 14:02 Výtvarné umění
Kurátor František Kowolowski tentokrát dal v Galerii G99 v Brně slovo Milanu Kohoutovi. Sestavil retrospektivu performera, akčního umělce, básníka a pedagoga, který byl v roce 1986 pro svou politickou a kulturní činnost vyhoštěn ze země.
Je přesvědčen, že umění se má, či spíše musí vyjadřovat k politice, protože politika je nedílnou součástí života a život je umění. Zvláštní soustava sofismat, z které se zdá vyplývat: politika je umění, umění je politika.
Kohout vychází z představy, že underground tak jak existoval zde v ČSSR - forma soužití, v němž politika I umění patřily do života a byly jeho integrální součástí (ne že by mezi ně mohlo být kladeno rovnítko) - je aplikovatelné na celou společnost.
Proč se titíž lidé, jakmile jim to podmínky dovolili, rozprchli a nezůstali v podzemí i v kapitalistickém uspořádání? Co je možné po určitou dobu v určité společenské vrstvě, není aplikovatelné všeobecně.
Tak se plní obdoba známého: když jeden dělá totéž v jiných podmínkách, není to totéž.
Jeho diváky jsou už nejen poučení lidé, akce a performance se chtě nechtě stávají součástí informačního a uměleckého trhu.

Umění angažované, byť jeho poselství je pravdivé, je ve vleku okolností, událostí, stává se jejich komentářem a svou štiplavou povahou vítanou pochoutkou pro média. V méně zdařilém případě uměleckému aktu či gestu přihlíží několik nechápajících kolemjdoucích a snad i hrstka souhlasně pokyvujících hlav.
Kohout se obouvá do kapitalismu jak to jde a jeho výstupy jsou často humorné. Jeho ambice zřetelně směřují mimo umění jako takové.
Chtěl by působit jako osvícenec zatemnělých hlav, jenže na to je jím zvolené médium performance, videa, akce příliš slabým nástrojem.

Ke konci vernisáže autor sám prohlásil, že se vlastně taky prostituuje, protože před chvílí instituci galerie odmítl coby neživé, mrtvé místo. Dokonce je možné zakoupit si jeho katalog.
Hořká tečka na konec.

Orwellovo proroctví

8. května 2011 v 21:57 Společnost
Orwelův román 1984 je podivuhodně visionářský. Ke konstrukci světa Oceánie využil tento rodilý Bengálec vědomosti o diktátorských režimech a dotáhl jejich principy pomocí zapojení technických vymožeností až na samé hranice nelidskosti.

Román vznikl roku 1949 a je fascinující a zneklidňující zároveň pozorovat, jak se některé jevy zde popisované vyvíjejí v demokratickém systému jaksi samovolně.

Fakt současného směřování jazyka k jeho trivializaci, rozplizlosti a znejasnění pojmů se mi propojilo právě s románem 1984.
V něm se v oblasti zvané Oceánie realizuje autoritářský režim, v němž skupina lidí pracuje na vytváření tzv. newspeaku. V této verzi angličtiny, kterou má být nahrazena tzv. Oldenglish, se veškeré snahy upínají k maximálnímu zjednodušení, ořezání jazyka - tedy vyjadřovacích možností a myšlení lidí (např. vymazání slova špatný a nahrazení slovem nedobrý).

Co je znepokojivé, že v našem, nerománovém případě probíhá zaplevelování jazyka nezáměrně a samovolně. Téměř automatické přejímání anglických výrazů v obasti obchodu a informatiky, zavlečení podivně přeložených verzí cizojazyčných programů atd. není řízeno žádným orgánem, ale anonymní skupinou lidí - těch, kteří o správnosti jazyka často vědí mizivě málo. Leč! důsledky ve formě vznikajícího Bábelu sklízí celá společnost. Naneštěstí i instituce typu Ústavu pro jazyk český se dávno uchýlily do pozice pasivního pozorovatele, pouze zaznamenávají změny a přizpůsobují jim existující pravidla. Z tvrzení "Jazyk je živý organismus, jehož vývoj nelze zakonzervovat" se stalo dogma. Titíž lidé by mi doufám dali ale za pravdu, že do vývoje takového živého organismu jako je dítě se zasahování za účelem kultivace považuje za prospěšné. Proč tedy ne do jazyka?

Analogie současnosných jevů s Orwellovým románem se nejčastěji spatřují v zavádění systémů a technologií umožňujících sledování osob (kamerové systémy, sběr osobních dat prostřednictvím internetu, odposlouchávání telefonních hovorů atd.).

Mě na 1984 upoutala jiná věc: způsob manipulace s lidskou pamětí pomocí neustálého přepisování, opravování minulosti. Na plnění tohoto úkolu pracuje neustále velké množství lidí, kteří nedělají nic jiného, než že "opravují" staré údaje v novinách, knihách apod. Nakonec neexistuje žádná objektivní minulost než ta právě vymyšlená a hodící se - lidé jsou zpracováni metodou doublethinku (návyk nevěřit vlastním myšlenkám, svědomí, paměti), takže jejich paměť vlastně nezaznamenává žádnou historii, souvislost dějů a nejsou prakticky schopni myslet, nejsou schopni žádné akce ani odporu proti vládnoucí straně.
Naše média pracují oficiálně svobodně. Stačí ale špetka analytického nadhledu, abychom si všimli, že jejich výroba nezměrných kvant "informací" ve formě nerozpletitelného chumlu důležitého a banálního zahltí mysl čtenáře natolik, že ten při pravidelném sledování takového zpravodajství ví čím dál méně.
Zapláče, když bude chtít zjistit, jak dopadla ta která kauza protřásaná x měsíců na hlavních stránách tisku. (Taková Růžena Svobodová a její Diag Human, který každého občana ČR stál 1000 Kč, vyšuměl do ztracena.)
Bezoddeché klouzání od jedné senzace k druhé, aniž by bylo v zájmu médií skutečně něco zjistit, a zároveň olbřímí kumulace pseudoinformací způsobuje, že není nutné přepisovat historii, protože k pravdivé skutečnosti se nikdy nedostaneme. A vypadá to, že skoro nikoho ani nezajímá. Volný čas obyčejných lidí je příliš drahý na to, aby jej věnovali hlídání hlídacích psů demokracie a vládnoucí strana na ničem takovém taky zájem nemá.

Tak tedy ve svobodných zemích neblahé jevy hýbající současností, minulostí a myšlením lidí probíhají bez zneklidnění větší části společnosti, aniž by je kdo objednal a platil za ně, bez většího vzruchu a odporu.



Kytice Jana Konůpka

6. května 2011 v 11:27 Výtvarné umění
Musím ještě ztratit ještě pár slov k výstavě Hamletova kytice v Domě umění v Ostravě. Je to výstava skromná, malé nahlédnutí do Konůpkova gafického díla. Poskytuje ovšem zajímavé srovnání dvou ilustračních cyklů - Shakespearova dramatu Hamlet a Erbenovy Kytice.
Ilustrace "Prolog" a "Epilog" ke hře Hamlet kvalitou i stylem vyčnívají nad všechny zbývající lepty této řady. Jsou dynamické a kontrast světlých a zcela černých ploch jim přidává na dramatičnosti.
Ostatní lepty působí dojmem statických, divadelních kulis, dramatičnost Prologu je ta tam.
I v listu "Hamlet potkává Ofélii" je scéna pevně zarámována gotickým ostěním a pravoúhlými rohy místnosti, což ji připravuje o veškerou živostnost.
Celý cyklus působí tak, jako by grafiky "Prolog" a "Epilog" vznikaly až na konci, odděleně od ostatních. Jestli šlo o záměr, nebo jen nezamýšlený výsledek náhody, se bohužel nedovíme.

Náhlým skokem se ocitáme v kuchyni s otevřenými dveřmi, na podlaze pohozený koník a sehnutá postava snažící se zpacifikovat změť dětských údů.
Kytice vznikla o dva roky později, ale je v ní vidět doslova stylový přesmyk. Dýchá uvolněnou fantasií, už se nepotřebuje přidržovat orámování a perspektivy jako chromý hůlky.

U každého z vystavených děl je příslušný úryvek knihy, který ilustruje. Jak známo, návštěvníci galerií tuze rádi čtou, a tak jim tuto radost dapřála kurátorka i zde. Člověk by myslel, že u základní povinné četby to snad ani není třeba, ale vem to nešť.

Miloslav Moucha dělený

6. května 2011 v 10:11 Výtvarné umění
Miloslav Moucha dělený


Jméno Miloslava Mouchy (1942) přece jen svádí k hledání příbuzenských svazků na Alfonse Muchu, leč není tomu tak. Pan Moucha pochází z Čech, konkrétně z Litvínova a s moravským rodem Muchů má společné toliko podobné jméno.
Jeho díla jsou v Ostravě k vidění na dvou místech. Kvůli nedostatku prostor je grafická část umístěna v Domě umění a obrazy, pastely a několik kresbiček ve Výtvarném centru Chagall.
(GVUO se potýká s nedostatkem místa, jak to jde, např. architektonické dílo Borise Podreccy je rozmístěno dokonce do tří budov.)
Vidění hodná je především část druhá, v galerii Chagall. Práce s barvou a barevný cit jsou Mouchovou hlavní devizou; grafiky ve srovnání s obrazy působí trochu neživě a chudobně.
Moucha si libuje v sytých barvách základní palety (červená, zelená, modrá), ale rád vyhledává i velmi neobvyklé, delikátní tóny barevného spektra (růžová, fialová, tyrkysová). Jednoduše by se jeho malířský a kresebný styl dal shrnout slovy: uvolněnost, splývání jdoucí proti a rukuv ruce s inklinací ke geometrické abstrakci.
Nadšení ve mně vyvolal obraz umístěný hned u vstupu, největší plátno výstavy: obsahově nepodstatné náznaky dvou stromů, které nelze označit jinak než jako bravura barvy. Druhá zásadní věc jsou pastely. Některé z Krajin totiž působí neuvěřitelně plasticky až máte pocit, že v tom je nějaký fígl s malbou na sklo nebo něco podobného.
Zastrčená galerie Chagall tentokrát příjemně překvapí.

Co dí milenec lady Chatterleyové

3. května 2011 v 20:55 Co se jinam nevešlo
Když jsme u toho moralizování a boji proti konzumu, přidám ještě jednu krátkou pasáž z knihy D. H. Lawrence - Milenec lady Chatterleyové. Červeně by měla být podtržena věta "...naučit lidi žít a žít v kráce, bez potřeby utrácet". A taky tu větu poslední. Ale do knih se neškrtá barevnými pastelkami.