Vystavovatelé bez diváků

27. května 2011 v 22:43 |  Výtvarné umění
Dům umění v Brně ve svých útrobách v současnosti uchovává projekt 4 mužů - vystavovatelů. Láká názvem Vystavovatel a jeho diváci. A Dům zeje prázdnotou. I kustodi pochopili, že tu není co ukrást a nač sahat, a tak se sesedli v jedné z místností na kus řeči.

Projekt se snaží zpracovat prostor galerie jako divadelní scénu, vystavující zastávají roli umělců i režisérů. V minulosti umělec probral svůj ateliér, a pak sám nebo s něčí pomocí díla v galerii rozmístil. Dnes je situace jiná, často se někomu nabídne prostor, aby jej tento nějak pojal/vyplnil. Je to asi podobný rozdíl, jako když se zhudebňuje text, nebo když se na danou hudbu doplňují slova.

V tiskové zprávě se setkáváme s pojmem mizanscéna, které se dá vyložit jako kompozičné režijní ztvárnění dramatu, inscenování.
Ale tiskovka nabízí i řadu jiných bludů, jako např. že ve středu pozornosti výstavy zůstal důvěrně známý artefakt - objekt či obraz.
Zjevný protimluv - když se inscenuje, prostorově komponuje, nelze zároveň stavět do středu pozornosti artefakty, protože při inscenování podléhá artefakt celku.
Kurátoři bájí o redefinici systémů malby a sochy a o redefinici výstavnictví uměleckých děl.
Velké ambice, nebo jen silná slova snažící se vystužit chatrnou konstrukci?

Redefinice výstavního prostoru byla provedena jednoduchým přepažením místností překližkou a zatarasením vchodu dílem. Člověka kličkujícího denodenně po rozkopaných ulicích města nemůže něco takového vyvést z rovnovány, natož pak člověka sledujícího současnou výtvarnou scénu. Na otázku v čem jiném ony redefinice spočívají nejsem schopna odpovědět: klasická plátna se tu nevyskytují, objekty mají mnohem blíže k modelářství než k platice.

Daná situace se stává fenoménem: umělci s hladkým přístupem do galerií je podrobují tzv. institucionální kritice, tedy řeší proč v nich vystavovat, jak prostředí galerie proměňuje percepci exponátů, zhusta podnikají různé "násilné" a "podvratné" akce uvnitř jejich stěn (viz známé skupiny Rafani apod.), a přitom na nich lpí jako hvězdy šoubyznysu na bulvárních plátcích. Tím nechci přirovnávat výstavní instituce k bulvárním médiím, ale podobnost vztahu tu je.
Proč tedy jednoduše nepřenechají prostor jiným?

Současný návštěvník galerií je zpravidla připraven na vše. Kupuje zajíce v pytli a čeká, že se mu dostane nějakých emocí či alespoń námětu k přemýšlení. Exhibice Pavla Sterce, Michala Pěchoučka, Pavla Karouse a Dušana Záhoranského je chudobná na obojí. Citelná snaha nějak zaplnit prostor se v ovzduší kondezuje a doslova smáčí návštěvníkův oděv. Díla nenesou žádný skutečný význam než jim připsaný a prostor zní dutě. Výstava údajně vznikala konzultačně dva roky, ale postrádá jakýkoli jednotící motiv, příběh. Kouzlo Medusy Pavla Sterce je naprosto sterelizováno suchým strojovým hlasem popisujícím průběh zaznamenané performance ve stylu návodu k použití.

Nutno konstatovat, že tentokrát kurátoři Martin Mazanec a Rostislav Koryčánek vsadili na špatné koně. Minimálně Pavel Karous a Michal Pěchouček mají ambice i výzkumné či publicistické. To jim možná přidává na erudici, nikoli však na neotřelosti a osobitosti jejich projevu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama