Červen 2011

Svoboda tvorby aneb nevydařená roznožka

29. června 2011 v 22:20 Zámyšlenky
V nedávno vysílaném pořadu Jana Tůmy Vltavský poledník se absolventka pražské VŠUP a účastnice mezinárodního divadelního projektu v Mnichově, E. P., nadšeně vyjadřovala o tom, jak bylo krásné pohybovat se bez nějakých naučených schémat (volně tlumočeno).
Na projektu se podíleli neprofesionální tanečníci a své představení pak předváděli publiku. Přiznala, že z obecenstva cítila v některých chvílích útrpnost, odpor.

Současné umění je svobodou tvorby doslova paralizováno. Jakákoli řemeslné základy se pokládají za omezení. Ovšem v jakém smyslu? Může člověka, který je zabraný do nějaké činnosti, obtěžovat, omezovat, že se naučí něco, co mu pomůže v jeho další práci?
Nebo je bezbřehost uměleckého vyjádření míněna tak, že se příjemci sdělení dostane něčeho, o co by jinak byl ochuzen?

Na otázku číslo jedna lze odpovědět jednoznačně: ne. Metoda, postup, schéma, které se učí jako základ každého řemesla, dává umělci pravou svobodu - v případě, že je dost vynalézavý a pravidla se mu nestanou otrockým zákonem. Pak mohou vznikat jedinečná umělecká díla. Samozřejmě existují Bohem nadaní jedinci, kteří jsou onou příslovečnou výjimkou z pravidla, ale rozhodně jich není tolik, aby panovalo dnes všeobecně přijímané mínění, že kdokoli může vytvořit umělecké dílo bez jakéhokoli předchozího školení.
Při uměleckém výkonu se tvůrce často dostává do situací, kdy tzv. rutinu potřebuje, aby se o ní mohl opřít, odpíchnout se od ní jako skokan od země. Cvik, naučená gesta, pravidla perspektivy ve výtvarném umění a v hudbě základy harmonie, kontrapunktu a hudeních forem, propůjčují autorovi lehkost a jistotu, kterou laik bez těchto základů jednoduše nedosáhne. Mohou mu být zábradlím, kterého se poslušně přidržuje, a nebo něčím, vůči čemu se bude vymezovat.
Netrénovaný tanečník, který v daný okamžik chce udělat roznožku, nemůže, tělo ho neposlechne. Je omezen tím, že nepodstoupil sérii tréninků, kde by si pozici nacvičil.

Na tomto příkladu můžeme ihned ilustrovat i odpověď na otázku druhou. Tanečník zaseknutý při roznožce na půl cesty může divákovi poskytnout určitý zážitek, ale pravděpodobně si s tím nevystačí dlouho.
Zážitek sice záleží na povaze diváka samotného, přece si však troufnu říct, že se raději bude chodit dívat na tanec, kde taková nezdařená roznožka bude moci být dána do kontrastu s bezchybným provedením tohoto cviku. Jednoduše proto, že široké spektrum výrazových prostředků je více obohacující.

Nezdar se může vydávat za účel, ale to, zda tomu uvěříme, záleží jen na našem vhledu a ostrovtipu.

(Ne)dokončenost díla

29. června 2011 v 21:08 Výtvarné umění
V knize o základech sochařského umění z roku 1953* jsem narazila na unikátní fotografie koster pro budoucí pastiky v nadživotní velikosti. Troufám si říct, že kdyby dnes někdo něco takového zkonstruoval, naplnil by jeho počin chvalořečnými ódami kritiků všechna média.
Na železné kostře zhruba nakašírované tělo koně pokryté dráty s motýli působí svou syrovostí velmi sugestivně. Jenže tu šlo o větev umělců, kteří sledovali jiná kritéria krásy, a tak na kostru nabalili realistickou krustu hlíny a výsledek odlili do bronzu.


* [Šedý Václav, Sochařské řemeslo]

Obchodníci na čekané

28. června 2011 v 19:11 Zámyšlenky
Vtrhla jsem do místního obchodu zdravou stravou shánějíc se po agaru. Prodavač a majitel v jedné osobě seděl nehnutě za pultem a studenýma očima mě přišpendloval k protilehlým dveřím. Nemáme!, pronesl s nezlomností v hlase.
Jeho matka, vědoma si nízkého EQ svého syna, se snažila situaci uhladit a spěšně dodávala, kdy zboží příjde.
Dala jsem se na ústup a vypochodovala dvěma kroky z krámu. Projíždějíc kolem budky s drogerií, kde měli zboží nastrčené přede dvěře, s cedulí AKCE velkou jako vrata, miě napadlo, že obchodníci jsou vlastně takoví pavouci. Čekají tiše v útrobách krámu (někdy je za pultem sotva vidíte) a vymrští se jako na péru při zaslechnutí nějakého šelestu, nebo podrážděním vlákna táhnoucího se ke zvonku na dveřích.

Nejzajímavější exmpláře jsou právě nemluvní prodavači mužského rodu. Jako by o kořist nejevili zájem, dokonce vypadají naštvaně, že je člověk ruší.
Vzpomínám na obchodníka s elektronickým šrotem - chci říct ojeté elektroniky - který byl tak tlustý, že ho pult natláčel do regálu za ním. Už jsem tam od té doby nebyla, ale nedala bych moc za to, že mu nějaké ty flashdisky vrostly do těla, jako plot do kmene stromu.
Na podobný tip jsem narazila též v jednom obchodu se světly a taky v zastrčeném hodinářství, které zvenčí vypadá, že mají neustále zavřeno. Všichni pánové mají shodné znaky: objemný břich a konstantní zamračenost bez ohledu na počasí.
Asi tu platí, že najedený pavouk o nové a nové mouchy nestojí.

Umění vytvořené lidskou rukou není umění

22. června 2011 v 12:33 Výtvarné umění
Tvrzení "Art is not art if it's created by the human hand" se váže k projektu Outside Itself Federica Díaze, vystaveného na letošním, 54. ročníku Mezinárodního bienále současného umění v Benátkách.

Díaz se tvorbou bez dotyku lidské ruky zabývá už delší dobu.
V Outside Itself je interaktivním způsobem (snímáním procházejících návštěvníků) vytvářena podle naprogramovaného algoritmu struktura z černých kuliček. Tato se neustále mění jako živý organismus po celou dobu výstavy.
Koncept je do detailu promyšlený; vedle dokonale zvládnuté technické stránky nechybí ani přidaná hodnota ve formě symbolických významů přiřazených jednotlivým stavebním prvkům i vytvořenému celku.

Roboty se v umění začaly objevovat kolem poloviny 60. let, a to v několika směrech. Z prvé jako dálkově ovládaná zařízení (např. Robot K-456 Nam June Paika (1964), ve spojení s organickým elementem, kupř. s rostlinou (Tom Shannon - Squat (1966)) a nebo jako předmět zkoumání jejich autonomního chování (př. Edward Ihnatowicz: The Senster (1967-71)).

Podle Jana Mukařovského u výtvarného uměleckého díla musí být estetická funkce dominantní. Samozřejmě, i stroj může být krásný, v případě Outside Itself je ovšem předmětem obdivu koncept jako takový, jeho mnohovrstevnatost a bezpochyby i měřítko.
V době barokní byl divák omračován všudypřítomnou pompou, rozbujelým dekorem a extatickou rozevlátostí; zde je omračován nikoli vršením duchovních symbolů, ale dokonalostí stroje, který zdánlivě jedná samostatně, podle [diváku] neznámého principu, čili skoro jako bůh.
Úskalím konceptů jako je ten Díazův je, že symbolické významy (zde např. 1 kulička odpovídá 1 fotonu) jsou lehce nahraditelné jakýmkoli jiným významem a obeznámenost s nimi je důležitým faktorem podílejícím se na účinku díla.

To, co Díaz vnímá jako největší devízu svého díla - tvoření bez lidského doteku -
vidím naopak jako skutečnost, která podkopává pojetí umění jako díla lidské fantazie. Umělec se jí vzdává ve prospěch připraveného, roboticky zpracovaného algoritmu, emocionální prvek je vyloučen.
Vize doby, kdy obrazy i sochy bude tvořit přímo sám robot mi nepřipadá zrovna lákavá. Kam se poděje efekt náhody, nápadu/vnuknutí, které mnohdy přichází v průběhu tvoření? Jak bude působit na emocionální bytosti dílo ryze racionální?
Z produktu robotického díla lze mít požitek obdobný patření na geometrické těleso, či počítání matematické úlohy, uspokojit citovou stránku člověka ale nedokáže.

Díazův projekt není esteticky marný, ale také nijak závratný; údiv vzbuzuje především technická stránka věci a obří velikost sestaveného útvaru. Kdyby návštěvníci bienále obrátili pozornost k termitím stavbám a včelím plástvím, možná by jejich nadšení u Díazova Outside Itself ochablo.


Citlivé duše umírají brzy

19. června 2011 v 11:45 Co se jinam nevešlo
Ukázalo se, že rčení Nestojí nohama na zemi, není jen básnický obrat, ale nese v sobě tvrdé, realistní jádro. Takoví lidé duchovně nejsou spjati se zemí, a proto se jejich snažení v běžných záleřitostech míjí účinkem, nebo je stojí příliš energie.
Je tedy vlastně logické, když básničtí rozervanci, umělci a sensibilové všeho druhu umírají "mladí" - jejich duše je pozemskými strázněmi uvláčená a může být třeba o 20, 30 let starší.
Mladí staří jsou stejně skuteční jako lidé plující hlavou v oblacích.
Řešení je obtížné, jde o začarovaný kruh. Tím jak se vzdalují pozemské skutečnosti, tím více je život unavuje, pročež unikají tím spíš do svého světa - a nezřídka končí vyčerpáním, sebevraždou etc.


  (Info od zasvěcené osoby.)

Staré fotky

17. června 2011 v 20:47 Zámyšlenky
Staré fotografie mají kouzlo, kterému se málo co vyrovná. Jedním z důvodů je jejich drobnopis: na malé fotce je zachyceno třeba 50 postav. Díky koloidovému procesu vyvolání snímku mají i půl centimetru veliké postavy zřetelné rysy obličeje. Celý kus světa v pár centimetrech čtverečních.

Mezi fotografiemi starého Brna jsem narazila dvě, které mi uhranuly: na jedné jsou v troskách vyhořelé Reduty vyfoceni nejrůznější vašnostové, spořádaně rozmístěni jako na jevišti.
Podobně na další: za troskách bouraných domů kdesi u Roosveltovy stojí v hloučcích mezi kopkami sutě v první linii nejváženější měštěníni s natočenými kníry, za nimi hloučky a řady dělníků, začasté s krumpáčem v ruce, které se táhnou až na horizont polozbourané zdi, kde se z postav stávají tmavé siluety.
Je to jako ztracený, jiný svět. Člověk se musí přiblížit na vzdálenost několika desítek centimetrů, , aby viděl. Kdyby mohl, vzal by fotku do ruky a přiblížil ke svému oku - a byl s ní takto v přímém, niterném kontaktu.

U velkoformátových fotografií, tolik oblíbených u současných umělců, musíte začasté poodstoupit několik kroků, aby se z mlžné kaše makrosnímku něco vylouplo.

Vladimír Houdek: Všechny skutečnosti jsou stejně iluzivní

16. června 2011 v 11:21 Výtvarné umění
Atrium Pražákova paláce v Brně se působením temných pláten Vladimíra Houdka proměnilo v magický prostor, chrám umění: barevná a formální čistota prostoru, do nějž proniká světlo shora skleněným jehlanem, kontrastuje s temnými plátny působícími jako ústí chodeb.



Představovaný cyklus velkoformátových maleb "Melancholie" navzdory zvolené barevnosti (převažující tóny tmavě šedé a černé) nepůsobí trudomyslně. Z abstraktního pozadí vystupují nebo s ním interagují postavy veskrze živé (až na "Mrtvou nevěstu") a svými emocemi, činností a držením těla nás vrací v čirou realitu. Vlastně nás svou nerušenou existencí v bezpředmětnu přesvědčují, že život je možný v prostorech různých povah.

Zblízka zjistíme, že obrazy ve skutečnosti hýří barvami. Z podkladu často prosvítá dohová barevnost shnětená podobně jako kostky plastelíny, ze kterých se při delší snaze stane barva neurčitá, šedivá.
Katalog nevalné tiskařské kvality nám přibližuje postup Houdkovy práce a okruh inspirace. Postavy svých obrazů nachází autor na starých fotografiích. Jejich zevnějšek vyvázaný z přítomného času je významný estetický spolučinitel obrazů.
Pro zajímavost je u vstupu umístěn i panel s důmyslným schématem procesu vzniku plátna "Fyzik". Zachycuje krok po kroku faktory působící na vznik díla - typ poslouchané hudby, sledované filmy, jídlo, procházky, spánek, proměny nálad, manipulace s obrazem...

Co dodat. Laureát ceny kritiků za rok 2010, Vladimír Houdek, je malý velký muž.

Diplomanti FaVU

15. června 2011 v 23:42 Výtvarné umění
Diplomanti FaVu dostali příležitost předvést se v Domě pánů z Kunštátu. Všech 35 absolventů, kteří se čerstvě mohou honosit titulem Magister Artis, tedy mistr umění. Práce mistrů umění byly tentokrát seřazeny dle jednoduchého klíče: podle hodnocení, která za své práce obdrželi. Odtud i název výstavy ABCDEF - abeceda diplomanta.

Pod úvodním slovem k výstavě je podepsán kurátor Jiří Ptáček. Můžeme zde mj. číst: ...[koncepce výstavy] Má vyvolat jadernou reakci otázek a hypotéz...
Patrně se stále hraje a doufá v jadrné reakce, v pohoršení, v mrmlání pod vousy "nezasvěcených diváků". Jakékoli projevy nesouhlasu jsou vnímány jako indikátor toho, že dílo (jednotlivé či celá výstava) se podařilo.
Z vernisáže jsem měla ovšem jiný dojem. V dané sféře už jsou všichni srozuměni s povahou a kvalitou toho, co je v institucích předkládáno. Diváci znají pravidla hry, a proto se žádné emocionální otřesy nekonají.
Vykročíme-li ovšem mimo rámec srozuměného diváka, je samo o sobě dost šokující, že díla diplomantů se do galerie dostala jen proto, že tito prošli jakýmsi procesem akademického vzdělání. Galerie tedy už nejsou arbitry kvality, ale klasickým (nedokonale konkurenčním) trhem.
Zaplnit prostory galerie není jednoduché, i proto jsou práce absolventů a studentů vítaným artiklem.

Zaostřeme tedy na kvalitu. 40 % studentů ohodnoceno písmenem A, 29 % B, 26 % C a 5 % - čili 2 lidé - získali D. E a F nedostal nikdo. To zrovna neodpovídá rozložení podle Gaussovy křivky. Citlivý divák si ale vytvoří vlastní hodnocení a písmenky se zmást nenechá.

Zaráží jeden fakt: jak oprašování starých nápadů či přímo kopírování ještě žijících autorů může být vnímáno pozitivně. Tak např. obrazy Pavly Kantorové, již při prvním pohledu jako vypadlé z oka Josefa Bolfa, získaly známku B.
Dále se potvrdilo, že lidé jsou hypnotizováni vším, co se hýbe: ať už šlo o kinetické objekty Dušana Váni (A), nebo videoinstalace Michala Marušky (C) a Emy Harmadyové (C). I když nepřinášely nic nového, o pozornost nouzi neměli.

Výstava obsahuje práce všech ateliérů, takže vedle malby a kresby jsou zde i instalace, objekty, design, multimédia.
Instalace "Proces nafouknutí" Pavlíny Jindrové, která sestávala z kvasících zavařen přetažených sáčky, získala hodnocení "A" a přitahovala zraky všech po celou dobu vernisáže, jelikož znemožňovala pohyb davu. Jeden objekt byl znehodnocen převržením.
Minuciózní kresby Kateřiny Burgertové na balící papír zarámované do kovových rámů působí zdálky ve změti jiných médií velmi osvěživě, zblízka ovšem zjistíme, že jsou nějak nevýrazné.
Zvláštním kouzlem dýchají stříkané obrazy Věry Adámkové (A) i menší plátna Anety Opekarové (C).
Ze záplavy prací zmiňme ještě alespoň dvě. Kamila Rokytová v "Někdy doma" přispěchala s klasickým ženským tématem: modelem dvou batolat na rohové postýlce (C); Lyuben Petrov roztočil na svých obřích plátnech barevný vír (B).
U prvního mě přepadl pocit zoufalství nad vytěžováním tématu mateřství tak explicitním způsobem a Petrovovy obrazy by zcela jistě snesly označení akademický kýč.

Nechme se předkvapit, kterým z absolventů se podaří udržet se na scéně. Nynější výstava jako bohatá žeň talentů nevypadá.

Průměrný čtenář

12. června 2011 v 10:58 Společnost
Víte jak vypadá náš průměrný čtenář? Náš průměrný čtenář je středoškolák, který přijde o půl čtvrté z práce a chce si u novin odpočinout. Slovo makroekonomie mu nic neříká. Recenze nečte.

Šéf několika deníků mi osvětluje, že redaktor musí psát to, co čtenáře zajímá. Je nutno psát/přemýšlet tak, aby z toho čtenář něco měl.

Než jsem se na inkriminovanou schůzku dostavila, koupila jsem si poctivě jeden ten plátek, ...kde jsem se se dověděla o muži, který měl hlídat svoji dcerku, a přitom se válel opilý na chodníku.
Přemýšlím, co čtenář vytěží sám pro sebe z takové zprávy. Nic mě nenapadá!

Kulturu nikdo nečte, proto je jedna stránka na konci. U nás můžete dělat rozhovory s osobnostmi typu Ordinace.

Jakkoli se člověk se snaží být realista, přece se neubrání zhnusení. Nikoli z "průměrného čtenáře", nýbrž z toho, jak vzdělaní lidé mohou pracovat na degradaci všeobecného vkusu.

Potlesk pro Pleskota?

12. června 2011 v 10:43 Architektura a urbanismus
Nedávno byla veřejnosti představena vizualizace vybraného návrhu na přístavbu Galerie výtvarných umění v Ostravě.
Velmi mne mrzí, že jsem nemohla být přítomna diskuzi, na kterou byla kromě autora pozvána i generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková.
Před třemi lety GVUO vystavila 85 návrhů na dostavbu z hlav studentů architektury brněnského VUT. Nechce se mi věřit, že by z těch 85 nebyl alespoň jeden kvalitní. Bohužel, v archivu závěrečných prací fakulty se mi podařilo najít jen jeden jediný. Zde je alespoň jejich zlomek.

Při pohledu na návrh oceněný 3. cenou, který vypadá jako jedno velké sídliště, si člověk nakonec řekne, že Pleskotovo řešení ještě není tak špatné. Ale toto tvrzení samo o sobě je znepokojující až až.

Podíváme-li se na Pleskotův, ale i jiné návrhy, nelze si nevšimnout jejich velikosti. Ředitel galerie, Jiří Jůza, si od monumentu slibuje řešení několika klíčových problémů: získání prostor pro stálou expozici ze sbírek GVUO (2150 m2), sály pro krátkodobé expozice (1250 m2), vstupní zóna s informačními panely a obrazovkami, infocentrum, zázemí pro návštěvníky, prodejnu knih a suvenýrů a kavárnu.

Velikášství je pro dnešní dobu příznačné. Skutečně je třeba mít přes 2000 m2 stálých expozic? Ze zkušenosti vím, že vstupní prostory nových budov s podobným zaměřením jsou většinou velmi rozlehlé a neefektivně využité.

Hlavní problém spočívá v poměru velikostí staré budovy k plánované dostavbě. Dostavba je třikrát tak vysoká a bezpochyby naruší monumentální dojem staré budovy. A bude vyčnívat i nad své okolí. Pleskotův přístup nese znaky současnosti: nevyrůstá z konkrétních podmínek místa, ale vtěsnává svoji představu do dané lokality za každou cenu, dojem velikosti daný umem zacházet s detailem nahrazuje megalomanstvím. S tím souvisí formální chudoba (tzv. minimalismus) projektu. Dvěma kulatými okénky situaci nezachrání.

Na přebalu knihy Christiana Norberga-Schluze Genius Loci hovoří Josef Pleskot o "hlubokém porozumění charakteru místa". Říká:

Máme-li brát jeho slova vážně, pak z návrhu musíme vyvodit jediné: buď není schopen uvést teorii v život, nebo nevidí, že se v realizaci od své filosofie radikálně odchyluje.