Následující text vychází z přednášky Martina Horáčka. Nabízí vysvětlení na mnoho otázek vířících kolem moderní architektury. 2 základní: proč se nám nelíbí a jak působí na lidskou psýchu.
Předvoj myšlenek dnešních teoretiků snažících se nahlédnout architekturu i z estetického, sociálního a psychologického hlediska, bychom mohli nalézt už dříve (např. u Aristotela), později především u Heinricha Wölfflina (1864-1945), v jeho disertační práci (v originále k přečtení
zde. V "Prolegomena zu einer
Psychologie der Architektur" přichází se svou teorií vcítění, podle níž vnímáme architekturu celým tělem; jsou-li do ní vtěleny určité zákonitosti, je člověku příjemné se jimi zaobírat.
Další myslitelé šli proti dobovému proudu modernismu a avandgardy, která se stále více odkláněla od estetického pojetí architektury a dávala přednost strojovému tvarosloví a tzv. funkčnosti, bez ohledu na estetickou stránku, která měla sama vyplynout z podstaty stavby.
Jedním z těch, kdo jsou přesvědčeni, že do architektury by neměl být vnášen objektivismus a nemělo by se rezignovat na estetiku staveb, je Geoffrey Scott (1884-1929). Své názory vtělil do studie "The Architecture of Humanism: A Study in the History of Taste".
Nyní se dostáváme k jejich následovníkům ve 20. století. Christopher Alexander (1936) ve svých knihách "Pattern Language" a "The Natur of Order I-IV" hledá odpověď na otázky proč se v určité architektuře cítíme lépe než v jiné a v čem pramení náš smysl pro řád.
Pattern znamená vzor, systém. Titul směřuje k tedy původnímu účelu obydlí, kterým je úkryt, bezpečí před okolním světem. Příbytek, ale i jiné typy prostor, v nichž má člověk vykonávat soustředěnou činnost, odpočívat atd., by měly být utvářeny tak, aby navozovaly pocit příjemna a útulnosti. Známé "open spacy " jdou zcela proti tomuto principu a kdo měl tu nepříjemnou čest v nich pracovat, ví o čem je řeč.
Ve své druhé knize poukazuje na to, že řád v architektuře je zcela přirozený jev odvozený od pozorování přírody, v níž také všechno má svůj řád. Proto i v architektuře je dobře držet se určitého řádu, protože se tím vytváří prostředí nejen příjemné, ale i dostatečně podnětné pro lidskou mysl.
Z jeho myšlenek vyšel a shrnul je v knize "A Theory of Architecture" Nikas Salingaros.
Podstatou celé teorie je tzv. strukturální řád, který shledává jako nezbytný k tomu, aby se člověku architektura líbila.
3 zákony (zákon malého, velkého a přirozeného měřítka) hovoří o tomtéž: velké a malé prvky musí být k sobě ve vzájemném poměru, musí korespondovat mezi sebou (malé s malými a velké s velkými) i mezi sebou vzájemně (malé s velkým). U modernistických staveb je tento princip dodržen málokdy - opomíjeny jsou vzájemné vztahy i potřeba drobného měřítka obecně, natož pak drobného dekoru.
Srovnejme 2 stavby naprosto odlišného charakteru, funkce a období vzniku.
Fojtství v Jasenné na Valašsku, (1748): žádný stavební prvek zde není bez účelu, nic nepřebývá. Kabřinec i římsa nejsou pouze na ozdobu, ale chrání dřevěnou fasádu a štít před nepřízní počasí.
Jako příklad moderní architektury je vybrána požární stanice Vitra Fire Station ve Weil am Rhein od Zahy Hadid (1990-1994) .
Uznávaná architektka Hadid se vytvořila stavbu nápadnou, strhující na sebe pozornost. Zastřešení vjezdu je něco jako pokus o moderní portikus, ovšem neúměrně naddimenzovaný a neúčelný. Fasáda z pohledového betonu "dekorovaná" okrouhlými vrypy vyvolává dojem mohutného opevnění. Naneštěstí na levé záběru straně vyčuhuje obyčejná budova s jednoduchým oknem a v ten okamžik přichází uvědomění, že zkosené betonové zdi působí spíš jako nalepené, položené před jádro, o jehož povaze si nemůžeme udělat žádnou představu.
Problém používání nových materiálů jako sklo, ocel a beton je ten, že nemají vlastní strukturu; při bližším pohledu se koukáme "do nikam". Na historických stavbách se vzory fraktálně opakují jako v přírodě: např. hlavice sloupu vypadá podobně jako římsa stavby atp.
Dalším znakem, který můžeme na Zahidině stavbě demonstrovat, je ztráta smyslu pro měřítko. Nahrazení antropometrismu decimálními jednotkami se stala architektura "nelidskou". Lidské tělo jako měřítko, k němuž se by se měly vztahovat stavby, nebylo použito ani zde. Stavba se rozpíná, jak jí to jen okolí dovolí. Z jiných pohledů bychom zjistili, že za některými zdmi stanice není žádné jádro, že ční a trčí jen pro svou domnělou estetickou hodnotu.
Redukcí kontrastů, náhody a absence měřítek působí, že budova ztrácí svoji krásu. Jednoduchý příklad: historické domy mají okna členěná na 4-6, případně více částí. Vedle toho stejná budova, v níž byla okna vyměněna za jednolité tabule, vypadá jako by jí někdo vyloupl oči.
Modernistická arch. zrušila staletí budovaný řád budovaný sahající v evropské kultuře k římskému a řeckému stavitelství, i dál. První obětí jejího tažení proti starému bylo zrušení ornamentu a snaha vytvořit svůj vlastní řád.
Z mnoha příkladů máme doklady toho, že k přerušení tradice stačí i život jedné generace. (nejlepší příklad pro to je komunistická éra. Stačila pokřivit vkus lidí napříč všemi oblastmi života). 100 let moderny v architektuře nejspíš už způsobilo nevratné narušení smyslu pro řád, který je lidskému vnímání přirozený. Zdravé vnímání má odpor k nedostatku a neorganizovanosti - tedy tomu, čím nás zavalují dnešní stavby. Silná absence smyslu pro vytváření smysluplných urbanistických celků je zcela evidentní už i na malých městech a vesnicích.
Vítězí rozvolňování zástavby do krajiny, oproti dříve semknutým ulicím s domy naskládanými k sobě a sledujícími tak přirozené hospodárné využívání stavební plochy, hospodaření s energií, i vytváření struktury ulic...
Jednoduchý příklad z bezejmenné vesnice. Domy pokračují podél cesty směřující k lesu. Na ploše, kam by se dříve naskládalo 8 domů, stojí 5 solitérů.
Strukturální řád, o němž hovoří Salingaros, vnímáme přirozeně. Naproti tomu platónská tělesa se vnímat musíme učit. Proto je člověku přirozeně bližší barokní kostel než minimalistická krychle. Tedy byl, tak před sto lety. Lidský mozek se totiž přizpůsobuje neharmonickému prostředí a zvyká si na něj.
Problém tkví v tom, nově vznikající stavby nebo stavební celky jsou výrazově a barevně chudé a lidský mozek v takovém prostředí zahálí. (Zcela špatný je i druhý rozhojněný extrém. Stavby vypadající jako houby, přitahující pozornost svou velikostí, nevkusem a jedovatými barvami - viz poslední obrázek).
Žije-li člověk v barevně chudém/nevyváženém prostředí, může se objevit i porucha ve vidění barev, tzv. chromatopsie. Postižený pak vidí barvy i na předmětech šedých. (V této souvislosti je nutné dodat, že šedá a stříbrná je oblíbená barva architektů - těžko říct, zda boom staveb v šedých tónem je následek nebo příčina jejich možné chromatopsie).
Přejděme nyní k celkovému působení architektury. Málo harmonické budovy (kupř. Hadidina požární stanice) vzrušují pozorovatele - ovšem nikoli harmonií a krásou, ale svojí agresivitou. Řád je tvořen intuitivně a nahodile - náznak portiku s pochybným účelem, blokovitá fasáda záměrně budí dojem nedobytnosti a šedé anonymní stěny lákají k vylepšení sprejerským tagem.
Charakteristické znaky jednotlivých staveb a jejich nedostatky přecházejí pak na větší urbanistické celky včetně úpravy okolí budov. Okolí moderních staveb tvoří zrpavidla jednolitá hmota šedých dlaždic, bez zjevného důvodu. Plocha bez jakéhokoli vzorce a barevného oživení je informačně chudá a mysl ubíjející. Protikladem tomu jsou orientální koberce a aplikace jejich vzorů v zahradních celcích zámků. I u nich byly užitné plochy určené k pohybu osob a vozidel, ale tyto nezabíraly více místa, než bylo potřebné a byly zrpavidla doplňovány rostlinou a sochařskou.
Architektura vizuálně a informačně chudá, vulgární a agresivní působí neblaze na lidskou psýchu. Člověk sám se její prázdnotu snaží zaplnit, proto pokývá stále více fasád reklama a sprejerská díla. Moderní člověk, místo aby mohl aktivně relaxovat pozorováním okolí, zástavby atp., se ocitá v jakési prázdnotě, kterou zaplňuje přísunem vjemů nejrůznější kvality (hraní her v mobilu, poslech hudby atd.), protože mu jeho životní prostředí dostatečně kvalitní podněty neposkytuje.
Je to jako s jídlem: člověk konzumující v řetězcích rychlého občerstvení stravu chudobnou na výživné látky, není nikdy pořádně nasycen a jde to s ním fyzicky z kopce.
Stejně tak zanedbáváním péče o životní prostředí oklešťujeme
rozvoj duševní i duchovní.
Odkazy: