na Blog.cz

Kopii školního řádu obce Běliště (nejspíš z 19. stolení) bohužel nebylo možné kvalitně přefotit. Proto přepíšu špetku na ochutnávku.

Podotýkám, že se vejde na papír velikosti A4 a přitom je v něm myšleno také na "Lásku k bližnímu", "Šetrnost k přírodě", "Ctnosti občanské", "Zdraví", "Slušnost" a co by asi dnes někteří nepřenesli přes srdce, je zde i článek nazvaný Zbožnost. Samé věci nad rámec učebních osnov.
Zda-li pak by dnes zavedení etické výchovy dohnalo to, co se po léta zanedbávalo?

Jediný pohled na řády dnešní (zde nebo zde) nám řekne, jak moc se změnil pohled na školní výchovu. Škola už není instituce výchovná, ale ústav poskytující výuku. Nad ostatním si mnozí kantoři myjí ruce, nebo spíš lámou hůl.
Chybí snaha formovat pro budoucí život člověka celého, důraz na obecné životní a mravní hodnoty. Jsou pevně definována práva a povinnosti žáka/učitele - nic víc, nic míň.

A na závěr ukázka, s čím se mj. vypořádávala Školní pravdila pro obecné školy ve století 18.

Každá učebnice ekonomiky nás poučí, že tvorba cen odvisí od nákladů a dále od situace na trhu: střetu nabídky a poptávky. Výrobce má svým chováním minimalizovat náklady a maximalizovat zisk.

Jak si například vysvětlit rozdíly mezi cenou hnědého a bílého cukru?

Cukr přírodní (hnědý) je výživově hodnotnější než rafinovaný a jeho výroba je jednodušší (neprochází rafinací). Přesto stojí o několik řádů více než cukr bílý. (Kg přírodního řepného cukru stojí nejméně 43 Kč, zatímco bílý krystalový asi polovinu.)

Pakliže by se výrobce choval podle učebnic, vyráběl by velké množství přírodního cukru s nižší cenou a menší množství bílého s cenou vyšší. Skutečná situace na trhu je přesně opačná.

Kde hledat příčinu tak nelogického stanovení cen? Těžko lze věřit tomu, že důvodem jsou zvyky spotřebitelů - kupují ze zvyku raději bílý cukr, protože jim tento připadá "lepší" (zvyk kořenící v hluboké minulosti, kdy všechno bílé - mouka, cukr atd. - bylo považováno za "lepší").

Výměna cenovek u obou druhů cukrů by možná krátkodobě vedla k poklesu prodeje bílého cukru a celkových tržeb, jakmile by ale spotřebitelé zjistili, že přírodní je kvalitnější i chutnější než rafinovaný, propad by se rychle zacelil a zisk výrobce by ještě vzrostl. Kdyby byla změna provázena osvětovou kampaní, žádný výrazný propad by ani nenastal.

Bude to tedy jinak. Výrobce (VUC Praha, a. s.) na dotaz ohledně nesrovnalosti v cenách samozřejmě nereagoval. Na internetu jsem pak narazila na tvrzení, že onen hnědý cukr je normální bílý krystalový (tedy rafinovaný), pouze zpětně trochu přibarvený melasou. (A zřejmě to bude pravda: při pečení ta trocha melasy z cukru sjela a v těstu se objevily bílé krystaly.)

Proto je i jeho výroba dražší, ačkoli při troše selského rozumu by tomu mohlo být zcela obráceně.

Výrobce asi na tom není tak špatně, aby musel snižovat náklady; daný stav mu přináší dostatečně velký zisk.

A dokud nebudou spotřebitelé vyvíjet svým chováním tlak na snížení ceny přírodního - nikoli pouze zpětně dobarvovaného cukru - zřejmě se nic nezmění.

Na ulici člověk narazí na výjevy, které při své prostotě a všednosti mají v sobě cosi symbolického, biblického.
Ubírajíc se takto jakousi uličkou za neznámým cílem, zahlédnu koutkem oka dítě cachtající se i se sandálky v náramně velké kaluži. Maminka pobízí chlapečka k chůzi: Pojď, budou další!
Jak krásné. Není divu, že se člověku občas zasteskne po nějakém hlasu, který by mu dodával naději, že za rohem, kam nevidíme, budou další takové kaluže, v kterých se lze cachtat, nové cosi, kvůli čemu bychom mohli s klidným srdcem opouštět známé - to jediné hmatné, co v daný okamžik máme.

Vracím se k tématu sebevraždy, tentokrát z trochu jiného pohledu. Někteří lidé, zvláště ti, co přestáli nějakou těžkou nemoc, nebo se s těžce nemocnými setkali/s nimi pracovali, zastávají názor, že sebevražda je manýra znuděných spratků, kteří se vrtají v nepodstatném a nedovedou si vážit života. Z pohledu těžce nemocného člověka je takové tvrzení pochopitelné; pud sebezáchovy pracuje v takovém případě na plné obrátky a vše, co jde proti životu je jednoznačně negativní.

Samozřejmě, v množině suiciderů se nacházejí i rozmazlení spratkové, ale shrnovat všechny na jednu hromadu by bylo nespravedlivé.

Znamená to znevažovat pohnutky těch, kteří dobrovolně umírají proto, že v životě nevidí žádný smysl. Majoritní společnost se s takovými jedinci vypořádává po svém: nejčastěji označením dotyčného za jedince psychicky chorého. Tím smetou všechny otazníky, které takový čin klade, na smetiště času. Toto rychlé a paušalizující odsouzení má hlubší důvod; podvědomě tím odklízí pochybnosti, které by se mohly vynořit ohledně smysluplnosti žití, konání odsuzujících. Co kdyby zjistili, že jen nabírají vodu do proutěného košíku?

Dalším důležitým vzkazem sebevražedného gesta může být nepochopení, nedostatek pozornosti k jedinci. Jak napsal Václav Ryčl v poslední básni (den před svou smrtí), "málo kdo se zajímá o cizí osud" (volně tlumočeno). I toto chce majorita vytěsnit ze svého kolektivního vědomí: že jsou jí lhostejné osudy lidí, kteří se potácejí v pochybnostech, nesnázích duševních a nebo hmotných. Kvalifikace suicidantů jako lidí psychicky chorých je tedy otázkou čistého svědomí. A kdo by nechtěl mít svědomí čisté...

Dnes se podíváme na to, jak funguje trh se současným výtvarným uměním. Nejen že do sféry umění byla přenesena ekonomická hantýrka, umění samotné se tržním principům přizpůsobilo. Jak funguje ona tajemná mašinka uměleckého trhu? Není tak těžké rozklíčovat jeho hlavní aktéry, u nichž se sbíhají neviditelné drátky vztahů, a kteří disponují mocnými převodovými pákami k jeho řízení.

Jmenujme hlavní činitele systému:

vysoké umělecké školy

producenti - umělci

zprostředkovatelé - galerie (soukromé a veřejné), aukční síně

spotřebitelé - návštěvníci galerií, kupující

média a kritikové

mecenáši, donátoři, sponzoři

Umělci je míněna skupina osob, která vytváří umění a nebo artefakty takto označované.

Velmi důležitým článkem řetězce jsou vysoké umělecké školy (dále jen VUŠ). Jejich role je důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Tyto jsou totiž přehledným místem, kde se z pohledu galerie/kurátora produkuje umění, jakýsi bezedný rezervoár uměleckých děl.

Občas se samotní učitelé VUŠ octnou v roli kurátora (kupř. Fr. Kowolowski vyučuje na FU OU a zároveň kurátoruje v brněnském Domě umění; podobně Václav Stratil a Jiří Ptáček - pedagogové FAVU připravujívýstavy pro TIC)

Vztah VUŠ - galerista/kurátor řeší problém nalezení umělce.

Akademická půda je sice jen jednou z uměleckých líhní, autodidakté a další tvořící jsou ale vidět mnohem méně.

Spotřebitelé pak konzumují díla, která se k nim dostanou - buď prostřednictvím galerií, aukčních síní nebo médií, která ovšem málo kdy na sebe berou úlohu objevitelů neznámých autorů, většinou informují právě o dílech a autorech, kteří prošli trhem.

Je zde tedy jakýsi uzavřený kruh počínající na akademické půdě. Ocasem pomyslného urobora jsou kritikové, kteří pohybujíce se v daném prostředí, většinou podvědomě provádí autocenzuru svých reflexí, protože současný, akademiemi udávaný tón ovládá uměleckou scénu. Do tohoto uzavřeného kruhu je těžké z vnějšku proniknout. Pokud už mají umělci "z vnějšku" o prosazení zájem, mají rozhodně mnohem těžší startovní pozici. Sama jsem byla svědkem prohlášení ve smyslu "...vidíte, že tohle se sem prostě nehodí..." Výhybka je tedy na straně galeristů, kurátorů. V každém případě, i když se dotyčný plouží postranními cestami, vždy nakonec dorazí na trh, kde se musí uměnt prodat.

Vtip je také v systému cen a stipendií udělovaných umělcům. Často je totiž okruh zájemců omezen právě na studenty nebo absolventy VUŠ (...dokonce i u Ceny kritiků "Aplikanti musí být profesionální umělci nebo studenti uměleckých vysokých škol pracující s formou visuálního umění.").

Podle všeho tedy existuje zóna, něco jako umělecký underground, kde se rodí a dlí autentická umělecká tvorba, která třeba nejde se současným trendem, a která vypluje na světlo světa třeba až v pokročilém věku nebo po smrti autora - má-li štěstí?, jako např. Miroslav Tichý.

Abychom nezapomněli na poslední skupinu mecenášů, donátorů a sponzorů... ta v ČR stále hraje nevýznamnou roli. Částečně ji supluje stát právě prostřednictvím svých orgánů (ceny a soutěže jednotlivých osob či institucí), ale mecenášů z řad bohatých, uměnímilovných občanů je stále málo. Bariéra zůstává neprolomena.

Tolik institucionální kritika z trochu jiného pohledu, z pohledu provázanosti jednotlivých aktérů "kreativního průmyslu" ovládaného akademismem.

Kdo vloni nestihl výstavu Michala Gabriela v brněnské Galerii Aspekt, může naní vidět její zjednodušenou verzi ve Výstavní síni Sokolská 26 v Ostravě.

Gabriel svým pojetím znejisťuje diváka hned dvakrát: lidským a zvířecím plastikám dává abstraktní výraz (realistické detaily jako oči a jiné mizí), navíc povrch narušuje přírodní podstatou do polyesterové pryskyřice či laminátu zatavených kousků pecek, takže mizí i fyzická plynulost povrchu plastik - část reality se někam propadá.
V Sokolské 26 jsou vystaveni jaguáří smečka, hráči a meditující dívky (obsahově). Při setkání s nimi se vynoří ihned otázka: Jak? Jak lze něco takového technicky udělat? A pak se objeví touha si sáhnout. Plastiky by byli jistě velmi vděčným soustem i pro nevidomé a slabozraké.

Plastiky jsou obdivuhodné precizním provedením a dotažením myšlenky k úplné dokonalosti. Věřme, že něco z tohoto poselstí vstřebali a zúročili/í ve své tvorbě i jeho žáci.

Obchodní centrum Omega před několika lety zaplnilo na náměstí Svobody proluku. Tento dům je typickou ukázkou stavby, která vyplňuje, ale nenaplňuje. Nerealizuje sama sebe, nepřetváří prostorové vykuum v něco. Její okna mají nabuzovat dojem variabilnosti, proto onen rastr s jakoby posunovacími okny, která posunovací ve skutečnosti nejsou. Lze je ale jednoduše překrýt nějakým plakátem, aniž by si toho kdo všiml. (Tak postupuje i Galerie Vaňkovka, kde výkladce zrušených obchodů jednoduše překryly velkoplošné reklamy na ni samotnou. Za nedlouho nikdo nemá o předchozím obchodě ani potuchy.)
Budova bez tváře je lhostejná ke svému okolí, a proto i ona je lhostejná lidem. Otvory mezi kostkami z mléčného skla vyplňují momentálně nápisy firem v ní sídlících. Kavárna, obchod s potravinami a průchod do pasáže Alfa jsou největší vábničky této stavby.

Pohled na tuto stavbu mě neuspokojuje, a tak jsem při odpočinku na lavičce vytvořila vlastní představu, která by nahradila nynější OC.
Hlavním kritéria byla jasná: dům musí být na pohled harmonický a musí lákat kolemjdoucího, aby přistoupil a vstoupil. Materiály by měly být z větší části tradiční, zdůrazněny by měly být vertikály.
Vnitřními prostorami jsem se nezabývala, zajímala jsem se pouze o fasádu. Ta by měla "hovořit", ovšem ne tupým hlásáním značek obchodů, ale výtvarně. K problému nápisů se ještě dostaneme.

Nechť je ještě dodáno, že náčrtek neodpovídá skutečným poměrům, budova by ve skutečnosti musela být alespoň o jednu okenní osu širší a měla by být 4patrová. přičemž 4. patro by mohlo být také řešeno odlišně od předchozích 3.

Ústředním prvkem celé budovy je výtah a přízemí, které jsou zvlášťně výtvarně řešeny.
Výtahová šachta svým obloukem vystupuje ze zdiva po celé výšce stavby a následně ustupuje směrem ke vchodu; odtud zalomení (tentokrát rychleji) směřuje zpět k uliční čáře.
Vzniká tak jakýsi trychtýř, který nasává kolemjdoucí. Zalomení v části "B", udávající polohu vitríny, se pak v natočení oken opakuje v celé okenní ose části "F".

Část "A" je místo, kde by mohl být vedlejší vchod nebo pouze pamětní deska s údaji o stavbě domu a nebo informační bod např. i s obrazovkou, kde by se bylo možno dovědět více o historii celého náměstí.
Barevně celá okenní osa s šedoželenou fasádou.

"B" je zamýšleno jako výloha s plánem a přehledem obsahu budovy. Plocha kolem výlohy šedozelený umělý kámen nebo nátěr.
"E" vchod s posuvnými dveřmi.
"D" zvolna ustupující pásy z tmavěmodrého umělého kamene jsou dekorovány basreliéfem s rostlinnými motivy - nejlépe popínavými rostlinami (přísavník pětilistý neboli psí víno, břečtan apod.)
"C" vystupuje přes uliční čáru. Narozdíl od zbytku budovy, který je klasicky zděný, je výtahová šachta z barveného betonu - jemné hráškově zelené barvy. Okénka mají zviditelňovat pohyb kabiny. Po celém povrchu jsou hluboké i nízké reliéfy s tématikou zvířat a rostlin z umělé praskyřice (průhledné, barvy vody). Pravděpodobně nejlepší by byla jakási varianta mozaiky.
Aby bylo koncepčnosti učiněno zadost jsou vybrána zvířata přítomná v Těsnohlídkově (a tedy i Janáčkově) Lišce Bystroušce.
"G" na vrcholu možno umístit jednu zvířecí sochu z umělé pryskyřice - nejépe lišče.

Barevností laděnou do zelena a přírodním dekorem má fasáda oživovat náměstí.
Šambrány oken jsou z tmavězeleného umělého kamene nebo štuku, profilu oblého.

Problém nepřítomnosti cedulí, které by z dálky ohlašovaly, co v budově je k nalezení, by mohl být vyřešen středně vysokým sloupem, na němž by byly umístěny praporky, nebo lépe sloupem s proměnlivou reklamou.

Věřím, že takový dům by zpestřením celého náměstí. Když se ale postaví neco jako OC Omega, není to na jednu, ani dvě petiletky, nýbrž na celou jejich řádku.

Následující text vychází z přednášky Martina Horáčka. Nabízí vysvětlení na mnoho otázek vířících kolem moderní architektury. 2 základní: proč se nám nelíbí a jak působí na lidskou psýchu.

Předvoj myšlenek dnešních teoretiků snažících se nahlédnout architekturu i z estetického, sociálního a psychologického hlediska, bychom mohli nalézt už dříve (např. u Aristotela), později především u Heinricha Wölfflina (1864-1945), v jeho disertační práci (v originále k přečtení zde. V "Prolegomena zu einer
Psychologie der Architektur" přichází se svou teorií vcítění, podle níž vnímáme architekturu celým tělem; jsou-li do ní vtěleny určité zákonitosti, je člověku příjemné se jimi zaobírat.

Další myslitelé šli proti dobovému proudu modernismu a avandgardy, která se stále více odkláněla od estetického pojetí architektury a dávala přednost strojovému tvarosloví a tzv. funkčnosti, bez ohledu na estetickou stránku, která měla sama vyplynout z podstaty stavby.

Jedním z těch, kdo jsou přesvědčeni, že do architektury by neměl být vnášen objektivismus a nemělo by se rezignovat na estetiku staveb, je Geoffrey Scott (1884-1929). Své názory vtělil do studie "The Architecture of Humanism: A Study in the History of Taste".

Nyní se dostáváme k jejich následovníkům ve 20. století. Christopher Alexander (1936) ve svých knihách "Pattern Language" a "The Natur of Order I-IV" hledá odpověď na otázky proč se v určité architektuře cítíme lépe než v jiné a v čem pramení náš smysl pro řád.

Pattern znamená vzor, systém. Titul směřuje k tedy původnímu účelu obydlí, kterým je úkryt, bezpečí před okolním světem. Příbytek, ale i jiné typy prostor, v nichž má člověk vykonávat soustředěnou činnost, odpočívat atd., by měly být utvářeny tak, aby navozovaly pocit příjemna a útulnosti. Známé "open spacy " jdou zcela proti tomuto principu a kdo měl tu nepříjemnou čest v nich pracovat, ví o čem je řeč.

Ve své druhé knize poukazuje na to, že řád v architektuře je zcela přirozený jev odvozený od pozorování přírody, v níž také všechno má svůj řád. Proto i v architektuře je dobře držet se určitého řádu, protože se tím vytváří prostředí nejen příjemné, ale i dostatečně podnětné pro lidskou mysl.

Z jeho myšlenek vyšel a shrnul je v knize "A Theory of Architecture" Nikas Salingaros.

Podstatou celé teorie je tzv. strukturální řád, který shledává jako nezbytný k tomu, aby se člověku architektura líbila.

3 zákony (zákon malého, velkého a přirozeného měřítka) hovoří o tomtéž: velké a malé prvky musí být k sobě ve vzájemném poměru, musí korespondovat mezi sebou (malé s malými a velké s velkými) i mezi sebou vzájemně (malé s velkým). U modernistických staveb je tento princip dodržen málokdy - opomíjeny jsou vzájemné vztahy i potřeba drobného měřítka obecně, natož pak drobného dekoru.

Srovnejme 2 stavby naprosto odlišného charakteru, funkce a období vzniku.

Fojtství v Jasenné na Valašsku, (1748): žádný stavební prvek zde není bez účelu, nic nepřebývá. Kabřinec i římsa nejsou pouze na ozdobu, ale chrání dřevěnou fasádu a štít před nepřízní počasí.

Jako příklad moderní architektury je vybrána požární stanice Vitra Fire Station ve Weil am Rhein od Zahy Hadid (1990-1994) .

Uznávaná architektka Hadid se vytvořila stavbu nápadnou, strhující na sebe pozornost. Zastřešení vjezdu je něco jako pokus o moderní portikus, ovšem neúměrně naddimenzovaný a neúčelný. Fasáda z pohledového betonu "dekorovaná" okrouhlými vrypy vyvolává dojem mohutného opevnění. Naneštěstí na levé záběru straně vyčuhuje obyčejná budova s jednoduchým oknem a v ten okamžik přichází uvědomění, že zkosené betonové zdi působí spíš jako nalepené, položené před jádro, o jehož povaze si nemůžeme udělat žádnou představu.

Problém používání nových materiálů jako sklo, ocel a beton je ten, že nemají vlastní strukturu; při bližším pohledu se koukáme "do nikam". Na historických stavbách se vzory fraktálně opakují jako v přírodě: např. hlavice sloupu vypadá podobně jako římsa stavby atp.

Dalším znakem, který můžeme na Zahidině stavbě demonstrovat, je ztráta smyslu pro měřítko. Nahrazení antropometrismu decimálními jednotkami se stala architektura "nelidskou". Lidské tělo jako měřítko, k němuž se by se měly vztahovat stavby, nebylo použito ani zde. Stavba se rozpíná, jak jí to jen okolí dovolí. Z jiných pohledů bychom zjistili, že za některými zdmi stanice není žádné jádro, že ční a trčí jen pro svou domnělou estetickou hodnotu.

Redukcí kontrastů, náhody a absence měřítek působí, že budova ztrácí svoji krásu. Jednoduchý příklad: historické domy mají okna členěná na 4-6, případně více částí. Vedle toho stejná budova, v níž byla okna vyměněna za jednolité tabule, vypadá jako by jí někdo vyloupl oči.

Modernistická arch. zrušila staletí budovaný řád budovaný sahající v evropské kultuře k římskému a řeckému stavitelství, i dál. První obětí jejího tažení proti starému bylo zrušení ornamentu a snaha vytvořit svůj vlastní řád.

Z mnoha příkladů máme doklady toho, že k přerušení tradice stačí i život jedné generace. (nejlepší příklad pro to je komunistická éra. Stačila pokřivit vkus lidí napříč všemi oblastmi života). 100 let moderny v architektuře nejspíš už způsobilo nevratné narušení smyslu pro řád, který je lidskému vnímání přirozený. Zdravé vnímání má odpor k nedostatku a neorganizovanosti - tedy tomu, čím nás zavalují dnešní stavby. Silná absence smyslu pro vytváření smysluplných urbanistických celků je zcela evidentní už i na malých městech a vesnicích.

Vítězí rozvolňování zástavby do krajiny, oproti dříve semknutým ulicím s domy naskládanými k sobě a sledujícími tak přirozené hospodárné využívání stavební plochy, hospodaření s energií, i vytváření struktury ulic...

Jednoduchý příklad z bezejmenné vesnice. Domy pokračují podél cesty směřující k lesu. Na ploše, kam by se dříve naskládalo 8 domů, stojí 5 solitérů.

Strukturální řád, o němž hovoří Salingaros, vnímáme přirozeně. Naproti tomu platónská tělesa se vnímat musíme učit. Proto je člověku přirozeně bližší barokní kostel než minimalistická krychle. Tedy byl, tak před sto lety. Lidský mozek se totiž přizpůsobuje neharmonickému prostředí a zvyká si na něj.

Problém tkví v tom, nově vznikající stavby nebo stavební celky jsou výrazově a barevně chudé a lidský mozek v takovém prostředí zahálí. (Zcela špatný je i druhý rozhojněný extrém. Stavby vypadající jako houby, přitahující pozornost svou velikostí, nevkusem a jedovatými barvami - viz poslední obrázek).

Žije-li člověk v barevně chudém/nevyváženém prostředí, může se objevit i porucha ve vidění barev, tzv. chromatopsie. Postižený pak vidí barvy i na předmětech šedých. (V této souvislosti je nutné dodat, že šedá a stříbrná je oblíbená barva architektů - těžko říct, zda boom staveb v šedých tónem je následek nebo příčina jejich možné chromatopsie).

Přejděme nyní k celkovému působení architektury. Málo harmonické budovy (kupř. Hadidina požární stanice) vzrušují pozorovatele - ovšem nikoli harmonií a krásou, ale svojí agresivitou. Řád je tvořen intuitivně a nahodile - náznak portiku s pochybným účelem, blokovitá fasáda záměrně budí dojem nedobytnosti a šedé anonymní stěny lákají k vylepšení sprejerským tagem.

Charakteristické znaky jednotlivých staveb a jejich nedostatky přecházejí pak na větší urbanistické celky včetně úpravy okolí budov. Okolí moderních staveb tvoří zrpavidla jednolitá hmota šedých dlaždic, bez zjevného důvodu. Plocha bez jakéhokoli vzorce a barevného oživení je informačně chudá a mysl ubíjející. Protikladem tomu jsou orientální koberce a aplikace jejich vzorů v zahradních celcích zámků. I u nich byly užitné plochy určené k pohybu osob a vozidel, ale tyto nezabíraly více místa, než bylo potřebné a byly zrpavidla doplňovány rostlinou a sochařskou.

Architektura vizuálně a informačně chudá, vulgární a agresivní působí neblaze na lidskou psýchu. Člověk sám se její prázdnotu snaží zaplnit, proto pokývá stále více fasád reklama a sprejerská díla. Moderní člověk, místo aby mohl aktivně relaxovat pozorováním okolí, zástavby atp., se ocitá v jakési prázdnotě, kterou zaplňuje přísunem vjemů nejrůznější kvality (hraní her v mobilu, poslech hudby atd.), protože mu jeho životní prostředí dostatečně kvalitní podněty neposkytuje.

Je to jako s jídlem: člověk konzumující v řetězcích rychlého občerstvení stravu chudobnou na výživné látky, není nikdy pořádně nasycen a jde to s ním fyzicky z kopce.

Stejně tak zanedbáváním péče o životní prostředí oklešťujeme

rozvoj duševní i duchovní.

Odkazy:

Ježdění autem "do přírody" patří ke zcela běžným věcem. Jezdí se všude - do hypermarketů, za zábavou, za kulturou, tak proč ne i do přírody. Lidé už úplně ztratili cit pro míru a kontext; nic jim nepřipadá nemorální.

Ježdění do přírody osobním automobilem - nejlépe s pohonem na všechna čtyři a s bicykly na střeše - je jen jedním z mnoha druhů zábavy.

Zcela legitimním, dodejme. Lidé cítí, že mají právo na ten luxus "užít si přírody", když celý týden tvrdě dřeli a dřepěli v kanclu. Kdyby šli pěšky, daleko by se nedostali. Chtějí opravdovou, divokou přírodu. A jako poctivě pracující občané na to mají právo.

Jenže tihle vážení občané jsou příliš krátkozrací na to, aby si uvědomili, že kouzlo nedotčeného zůstane zachováno jen tehdy, když se vzdají některých vymožeností, jako např. dopravy osobním autem. Na škále zhovadilostí moderní doby tahle patří k těm nejhorším. Rybáři, myslivci, houbaři, rodinky s dětmi i zamilované páry, ti všichni si chtějí užít přírody hned a pokud možno bez toho, aniž by se museli příliš zpotit a ošlapat si podrážky.

Kdyby vyrazili pěšky, byli by vystaveni hrozné konfrontaci, uvědomění si, jakou vzdálenost od domu musí překonat, než se "do přírody" vůbec dostanou, byli by překvapeni mořem aut, kterým se musí brodit jako smradlavým rybníkem, a možná by měli i čas přemýšlet nad krajinou, uspořádáním města/vesnice, tím, čím se oboje liší, a proč je dobré zachovat mezi nimi hranici.