Srpen 2011

Obrazy skláře Jiřího Šuhájka

30. srpna 2011 v 13:56 Výtvarné umění
V ostravské galerii Chagall zítřkem skončí výstava Jiřího Šuhájka. Výtvarník je vystudovaný sklář. Tato informace od galeristky Věry Kušové mne překvapila. Vystaveny jsou malby a volné skleněné plastiky, které ocení pro náročnost na technické provedení především zase skláři. Po estetické stránce ale mají malby jednoznačně navrch.

Šuhájkovy evidentně vyhovuje volnost, kterou mu médium malby poskytuje. Zatímco ve skle působí tvarová přebujelost a barevnost někdy až přemrštěně, v obrazech nachází své přirozené místo. Tekutá povaha skla, bytostně autorem zažitá, do maleb proniká ve formě jemně vystupujícího reliéfu táhnoucích se křivek. Krajina povrchu pláten je členitá: hmotu barvy brázdí stěrky, přímo z tub nanášené nitky barev zakončené tu a tam většími kaňkami/loužičkami. Tím ale hra s povrchem nekončí; autor na něj dál nanáší vrstvy hmoty pomocí šablon s výřezem geometrických vzorů a na doplnění občas použije šablonu k nanesení barvy sprejem. Můžete rozklíčovávat vrstevnice obrazů, nebo se jen nechat unášet výsledným efektem.
Škoda, že se svou zprávou přicházím den a půl před ukončením této vizuální hostiny.


Fenomén jménem Křupky Secalo

28. srpna 2011 v 21:10 Společnost

Marketéři mohou firmě Secalo a. s. jen tiše závidět. Prosperuje a nepotřebuje k tomu ani reklamu, ani změnu grafického designu obalů, diversifikaci produktů - přidávání nových příchutí, vymýšlení nových, zábavných tvarů křupek, ani nic podobného. Od svého založení (1991) jednoduše pokračuje ve výrobě křupek, které mají své stálé místo v prodejních pultech už dobrých 40 let. Na obalu je to znát: nezapře grafický styl 60. let.

Zákazníka nic takového neodradí, tkví ve svých návycích jako v kyrysu a v samoobsluze neomylně sahá po oblíbeném extrudovaném výrobku. Ze tří příchutí výrobku - arašídové, sýrové a česnekové - jsem v prodejnách nikdy nenarazila na jinou než arašídovou variantu - pokud vůbec.

Firma dokonce ignoruje i svět internetu. Křupka je nezničitelná i bez vlastní internetové domény. Secalo vlastní pouze velmi skromnou stránku na serveru volny.cz, kterou by nejspíš zvládl vytvořit v aplikaci FrontPage začátečník po pár hodinách výuky: některé nápisy se točí jako na obrtlíku a spodní lištu zdobí neumělý nápis: Křupek plný raneček donese Vám zajíček.

Secalo je živoucí důkaz toho, že i dnes lze prosperovat beze všeho marketingového humbuku. A to je docela příjemné zjištění.

Otázka domova

21. srpna 2011 v 16:10 Zámyšlenky

Při četbě reflexe Viléma Flussera Ubytovat se v bezdomoví - Domov a tajemství - příbytek a zvyk se mi v hlavě začaly vynořovat vlastní myšlenky na toto téma, které jsem už mnohokrát obrátila v hlavě.
Domov jako místo, kde člověk přišel na svět. Nebo místo, kde se svobodně rozhodl žít a přijal je za své.
Flusser, filosof a světoběžník, se tématem očividně zabýval dlouho a do hloubky. Životní peripetie ho k tomu ponoukaly: z rodné Prahy utekl na úsvitu 2. světové války, o tamní rodinu a přátele přišel. Poté žil na několika místech a kontinentech.

Nazírání domova přes roušku sentimentu je mu cizí. Jako by se snažil ji ironií setřást. Pouta k lidem, věcem, místu, vnímaná často jako tajemná či dokonce sakrální, pohledem přistěhovalce trivializuje; všechno se mu jeví jako banální. Tento pohled je přirozený a ... povrchní.

Člověk se nemusí ani nikam stěhovat, aby si tuto skutečnost uvědomil.
Podobný pocit lze zažít např. při cestě do pár desítek kilometrů vzdáleného města. Najednou máte přesednout v jakési Horní Dolní, kde jsou tři autobusové zastávky, jedna hospoda, jedna jednota a jinak nic. Na autobus do blízkého města se tu schází klasický vzorek obyvatel: jeden výrostek, usměvavá matka s dítětem, ustaraná čtyřicátnice v kostýmku, školačka. Máte pocit, jako by tu situaci i ty figury někdo vystřihl z komiksu. Typické, banální, směšné... - ovšem jen do té doby, než si uvědomíte, že je to tu stejné, jako kdekoli jinde. Že podobně může působit i obec, v níž žijete. A že stejně tak jako ona, i tato víska na pokraji světa má jistě svá drobná tajemství, jímavá zákoutí. A že smějeme-li se tomu, můžeme se smát i sami sobě. Na všechno se lze dívat z obou pohledů. Málo kdo si dovede udržet pohled střízlivý a přitom neodcizený.
Netřeba se divit, že přistěhovalec svým "poznáním/zvěstováním banality" domorodcem není vítán. Sklon mythizovat místa, osoby, věci, dávat jim nadsmyslný ráz, je člověku vlastní. Tím spíš to platí pro místa, kde prožil dětství nebo jiný, šťastný úsek svého života.

Pro Flussera je ono odmythisování domova - stržení tajemství opřádajícího příbytek - nutnou podmínkou pro udržení si svobody bezdomoví [získané přestěhováním]. Za domov považuje "lidi, za které bere na sebe odpovědnost", tzn. nikoli rodinu, nýbrž přátele získané spřízněním volbou.

Není tedy zcela svobodný, protože se potřebuje zachycovat přátel, s kterými by spojoval pocit domova. Ty si "zvolil" za svůj domov na základě životních okolností. Přátelství je ovšem rozbitelná věc. Proměňuje se, může dokonce úplně zaniknout.
Takové pojetí domova je svobododárnější a zároveň prchavější, než pocit domova spjatý s místem, rodinou. Ty se během času mohou také, někdy dokonce radikálně, měnit.
Každý člověk, pakliže jím už není, může se lehce bezdomovcem stát. A třeba si i ve svém bezednu libovat jako V. Flusser.

Pomníčky

15. srpna 2011 v 23:11 Životní prostředí

Rozmnožují se pomalu, ale jistě; malé i velké. Jejich smyslem není propaganda, ale pouhé informování občanů. A přece tak trochu propagandou zavánějí: pomníčky EU.

Podle nařízení Evropské komise č.1828/2006 je příjemce podpory povinnen informovat veřejnost o tom, že jeho projekt je spolufinancován z fondů EU. Podle velikosti projektu pak musí příjemce např. v průběhu realizace projektu umístit v místě realizace velkoplošný reklamní panel, který by měl být nejpozději 6 měsíců po ukončení prací na projektu odstraněn a nahrazen pamětní deskou (plaketou), umístěnou na nejvíce viditelném místě nejméně po dobu monitorování projektu dle Podmínek poskytnutí dotace (jinak by musel dotyčný subjekt prostředky vrátit).

Jak vypadá situace v reálu si lze jednoduše představit: když už se někam zabetonuje 2-3m informační panel, nikdo se s jeho odstraňováním nebude obtěžovat, ať doba monitorování uplynula či nikoli.

V obcích a po krajině se množí tyto pomníčky, aby lidé nezapomněli. Nezapomněli na to, že z EU jim někdo poskytl dotaci na to a ono. Ale v tom "někom" je právě problém. Jelikož jde o peníze ze společné kasy, je teoreticky možné, že "peníze z EU" jsou vlastně peníze místních. Absurdita v celé své nádheře a nahotě.

S ohledem na životnost některých projektů (včetně stavebních) to může dopadnout i tak, že opravená silnice bude dávno v dezolátním stavu a stále se u ní se bude tyčit - také už poněkud zarezlá - cedule o původu finančních prostředků…

Pozn: Zde dokonce neváhali zvěčnit jméno stavební firmy a příslušného úřadu v mramoru.

Jedná se ale i o estetické působení informačních tabulí. Takto to např. vypadá u miniaturního rybníčka, na jehož zřízení byla poskytnuta dotace:


Další fotografie panelu, umístěného přímo na náměstí. Podotýkám, že už rok...



Jedna éra naplněná nástěnkami, vlajkami, nápisy a symboly se odporoučela a jiná, v trochu jiném hávu, je tu. Lidé uvykli reklamním tabulím a obřím plakátům natolik, že je téměř nevnímají, natož aby je četli.
Je pravda, že záleží na občanech, jak dlouho budou cedule hyzdit místo.
Neexistuje však jediný důvod, proč cedule vůbec stavět a zaplevelovat města a krajinu jakýmisi reklamami na sebe samotné či spíše na byrokratický aparát, který peníze od nás jen přerozděluje.

Fejsbůková generace

15. srpna 2011 v 12:30 Co se jinam nevešlo

Člověk se někdy nechtěně přichomítne k nejrůznějším rozhovorům. Brousíte si to takhle kolem kostela a stanete se svědkem setkání několika mladistvých. Na pozadí celého mikrovýstupu se vlahým, letním, festivalovým večerem rozléhá hluk jakési kapely.

2 slečny a jeden mladík:

Pozdraví se; následují dotazy na jméno, věk, bydliště.

Mladík je připitý a jedna z dívek duchaplně využívá situace: "Máš fejsbůk?" A už z něj tahá příjmení a píše si. Mladík s obtížemi diktuje.

"Tebe si musím určitě přidat", dodává nadšeně jako sběratel známek, který do svého alba právě získal nějaký pěkný kousek.


A že je koho sbírat! Sbírat, třídit, editovat a možná si na to vše nakonec pořídit asistentku.

Nechutná krmě

14. srpna 2011 v 23:12 Zámyšlenky
Hra Dantonova smrt (1835) Georga Büchnera je i po téměř 180 letech působí svou mladistvou dravostí, poetikou a řezavým sarkasmem. Některé pravdy formuloval autor tak samozřejmě a prostě, že to vyráží dech - jako např. v prohlášení třetí ženy při popravě Dantonova přítele Héraulta.




Velká francouzská revoluce přišla s nápadem krmit vyhladovělé a zbídačené masy násilím na jiných skupinách obyvatel. Dnes nehladovíme a nenuzujeme. A přece touha nahlédat do soukromí, vidět člověka v každé možné i nemožné spíš roste, než že by se vytrácela. Ovšem, její uspokojování se děje diskrétně, v soukromí. Média se starají o to, aby hody, jejichž hlavním chodem je člověk/lidská masa a jeho/její příběh, nikdy nekončily.
Přemýtám, zda někdy budou duchovně a duševně vyhladovělí nasyceni. Dřív než nasycení přijde spíš znechucení: hodokvas skočí jednou velkou, společnou žaludeční nevolností.
Pak se trávicí trakt a následně i mozková krabatina pročistí a lidstvu nastane nový úsvit.

Poslání Ústavu pro jazyk český

12. srpna 2011 v 21:30 Společnost

Včera se na webu novinky.cz objevil článek o přístupu hlavy Ústavu pro jazyk český Karla Olivy k některým jazykovým problémům jako přechylování, zavádění neologismů apod. Podle něj by se čeština mohla opět posunout vstříc lidové mluvě. Vědci prý zvažují, zda není načase výraz "abychom" nahradit "abysme" či spojením "aby jsme".
Pod článkem se rozmnožily pohoršené ohlasy dokonce natolik, že novinky.cz další čtenáře-komentátory "nepřijímají".
Vypadá to tak, že vědci v ÚJČ AV zkoumají mluvu běžného lidu a tomu přizpůsobují pravidla spisovné řeči tak, aby i nevzdělaná část populace mluvila a psala spisovně. Bohužel si neuvědomují, že pro nevdělanec nedbá žádných pravidel, byť by byla sebeprimitivnější a mluví/píše, jak ho zrovna napadne. Proto veškeré takové snahy vyznívají a budou vyznívat naprázdno.
Touto blahosklonností k nevzdělaným masám pášou nedozírné škody: neustálé změny působí jen všeobecný zmatek. Co je však horší, nivelizace jazykových úrovní spisovné a lidové mluvy a rozvolňování pravidel znemožňuje přesné vyjadřování a tím i myšlení. Pokud má mít náš národ nějakou elitu, potřebujeme také kvalitní dorozumívací nástroj, abychom se domluvili. Proč si věci z Akademie věd ČR podřezávají vlastní větev?
Kniha Václava Jamka O patřičnosti v jazyce vydaná před 13 lety vypadá jako výkřik bez ozvěny.
Jazykovědci dál honí před sebou obruč a mění příkazy k udání směru podle toho, kam se kolo zrovna stočí. Asi zapomněli, k čemu mají v rukou proutek.