Září 2011

Milena Dopitová se ještě chvíli zdrží

25. září 2011 v 22:51 Výtvarné umění

Aktuální výstava v Pražákově paláci Moravské galerie je věnována laureátce ceny Michala Ranného Mileně Dopitové, žačce Milana Knížáka, naší přední konceptuální umělkyni. Exponáty jsou připraveny s pečlivostí a vkusem, nikde žádná manýra ledabylosti, schválné ošklivosti; nejsou neestetické ani hloupé.

Přesto musím konstatovat, že mé nitro zůstalo takřka nedotčeno.
Nelze přesně říci proč; ještě předtím, než jsem výstavu viděla naživo, jsem si jí prošla prostřednictvím pořadu Artmix včetně komentáře samotné autorky, takže jsem znala příběhy většiny vystavených děl.

Část z nich by se mohla bez dalších úprav využít pro komerční účely: postaveny do výkladní skříně, pověšeny do prodejny s parfémy, přirozeně by ihned splynuly s prostředím a nejspíš by v nich nikdo nehledal vyšší umělecké hodnoty. Prostory galerie posvěcují, vyzdvihují.

Konkrétně třeba umělé květiny omotané korálky, krabice s částečně vybaleným barevným objektem nebo stylizovaná motýlí křídla. (Omlouvám se, názvy tvořily celé věty a nepamatuji si je.)
Tenká hranice mezi užitým a volným uměním a zjevná (či alespoň tušená) lehkost vytvoření díla jsou další skutečnosti, které nedovolují nechat se unést. To platí zejména u videí. Např. video sondující trávení volných letních chvil na balkonech panelového domu. Něco jako náznak Panelstory, jen o mnoho nezáživnější.

Snímek zachycující kymácení větví stromů ve větru byl chytře umístěn do malé místnůstky, takže divák je obklopen pohybem. Místo šumění větru je jeho sluchovým orgánům nabídnuta klasická hudba. Bylo záměrem zesílit nebo alespoň zprostředkovat dojem zažité skutečnosti? Pokud ano, tak snaha vyšla naprázdno. Nechť každý srovná se svojí vlastní zkušeností. Klasická hudba neskutečnost viděného divákovi jen vzdálila a nepřidala nic navíc.


Hlavní vstupní prostor je zaplněn instalací Ještě chvíli se zdržím, který má podle slov autorky evokovat proběhlou hostinu/slavnost. Bílou látkou potažené židle vyvolávají dojem sterilní čistoty, instalace je neživá, protože neobsahuje žádné předměty nebo znaky skutečné hostiny (nádobí, porcelán, skvrny od vína atd.)

Konečně k tomu, co se povedlo. Je to soubor fotografií nazvaný Úsporná varianta. Jedna z gumičkami úsporně pospojovaných kompozic skleněných trubiček a destiček se po právu objevila i na pozvánce na vernisáž.

Dopitová se zdrží opravdu už jenom chvíli a to do 9. 10. Kdo jste se nenechal mými soudy odradit, pospěšte si.

Inverzní deja vu

25. září 2011 v 21:23 Co se jinam nevešlo
I po cestě, kterou se chodí tak často, že už to přestává být zajímavé, lze tu a tam zahlédnout něco neobvyklého.
Obraz č. 1: malá, válcovitá ženská postava s květákem na hlavě se shýbá nad vyrytým drnem, oklepává ho a háže psíku. Ten po něm skáče, jako by měl na packách pružiny. Smyčka se opakuje. Pes je evidentně štěstím bez sebe. Zaslechnu ještě, jak k němu žena káravě vece: "Počkej aspoň, až ti to hodím!" Dusím v sobě smích, a v zápětí mě zaplavuje pocit: jaká to krásná symbiosa!

Malý posun v časoprostoru; výjev se s malou obměnou opakuje.
V předzahrádce se starý muž rýpe v květinách. U nohou mu leží dobře vypadající kočka. Ta znenadání vstane a tlapkou poškádlí schýlenou hlavu růžového květu. Růže se ke hře příliš nemá, jen pokýve v odpověď.
Jímavé obrazy věrnosti a hravosti zvířecích tvorů. Jestli tohle nelze zvát štěstím, tak už nic.


Do universa Viléma Flussera

24. září 2011 v 22:32 Co se jinam nevešlo

Tentokrát něco od filosofa(-fenomenologa) Viléma Flussera, z jeho knihy Do universa technických obrazů. Tato dlouhá esej z roku 1985 svým prorockým pohledem do budoucnosti předběhla o 14 let známý americký film Matrix.

Její závěry nebudou proto dnes tolik zajímavé jako myšlenky, na které při zdolávání textu narazíme.



Např. nastiňuje, jak se představa ideální společnosti podle Platóna od středověku postupně rozpadala.




Zde pár vět o dialogickém použití obrazů a o dialogické produkci informací a o tom, jak příležitost, kterou nám skýtají nová média, nedokážeme využít k dialogu, ale jen k rozptylování (čehož je krásným příkladem i tento blog, kde se za celou dobu nerozpoutala jediná polemika). O tom, že lidé jsou nabádáni k tomu, aby jednali výhradně individuálně, zatímco koncerny a nadnárodní firmy jednají jako celky, [což paralyzuje vůli jednotlivců ke společnému činu vůči výše zmíněným], hovoří i Václav Bělohradský.




Nakonec o vymizení slavení z našeho života...




A to je vše, přátelé.

Hustopečský kostel

20. září 2011 v 21:34 Architektura a urbanismus
I kdybyste nikdy předtím neslyšeli o jedné z nejmodernějších církevních staveb u nás, přitáhne stříbrná koruna její věže neodvratně vaši pozornost.
Jelikož je vidět z dálky, není problém najít cestu na náměstí, kde je kostel šikovně vsazen do svahu, přibližně na místě původního kostela. Ten byl ve svém základu gotický; v důsledku nestabilního podloží, poškození během války a následnému nerespektování omezení provozu těžkých vozidel (zejm. tanků) na přilehlé komunikaci došlo ke zřícení věže. Poté byl i přes protesty občanů stržen i zbytek stavby.

V roce 1994 se tedy Hustopečané dočkali nového svatostánku. Loď na půdorysu spirály vytváří opticky klín z jedné strany seříznutý svahem náměstí, z druhé přilepený k vysoké věži.
Stavba má mnoho sympatických prvků, jako např. ten, že vstupní předsíň je otevřená ze dvou stran - svažitý terén umožňuje bezbariérový přístup vozíčkářům, nebo že jsou v interiéru i v samotném těle stavby zakomponovány některé části ze strženého kostela. Proti okenním kružbám a jiných gotickým prvkům (socha Madony, Pieta, nástěnná malba) nelze vůbec nic namítat, s prostorem i současnou výzdobou souzní. Jediné, co vskutku prostoru obírá na působivosti, je barokní oltářní monument korunování Panny Marie. Barokní tvarosloví se s výrazovou úsporností moderní moderního kostela nesnáší.


V Hustopečích je ještě jedna pozoruhodná církevní stavba: novorománská kaple svatého Rocha na Křížovém kopci. Ta nedisponuje podobnou vábničkou jako kostel, ale určitě se vyplatí najít si k ní cestu. Chová v sobě totiž (mj.) impozantní nástěnné malby od Ludvíka Kolka.

Deformované vzdělávání

19. září 2011 v 14:15 Společnost
Jaké jsou cíle vzdělávání? A jaké by měly být? Situace se jednoznačně vyvíjí ve prospěch hladkému fungování globálních firem: žáci se učí práci ve skupině, komunikativnosti, flexibilitě, osvojují si počítačové znalosti a dovednosti. Dřívější způsob výuky jako memorování, důraz na znalost základních faktů včetně oblasti náboženské, poskytovaly člověku faktickou a morální základnu, o níž se mohl při rozhodování nebo řešení sporných situací opřít. Vzdělání ztrácí charakter nadčasovosti (předložka vz značí směr vzhůru, pozvednutí na vyšší úroveň), nevede k získání znalostí z kterých by mohl člověk čerpat po celý svůj život; vzdělání je směřováno na rychlé osvojení si aktuálně potřebných znalostí a dovedností - jak zacházet s tím kterým programem, aktuální znění toho a toho zákona atd. Člověk je po absolutoriu ideální produkt vzdělání - připravoven k prodeji sebe sama na pracovním trhu (a následnému použití).
Jakmile se okamžitě nezařadí do pracovního procesu a nebude aktualizovat své "vzdělání" novými a novými verzemi programů, novými výdáními zákonů apod., jeho vzdělání devalvuje, ba jako by ani vzdělán nebyl. De facto také není.
Firmy rády sahají po čerstvých absolventech, které okamžitě začnou zpracovávat. Výjimkou není, když se "proces" učí třeba rok. Pak fungují jako živé stroje, operátoři.

Je kladen důraz na rychlé osvojení si informací - a také jejich rychlé zapomenutí, protože pravidla v progresivní firmě se mění ze dne na den a co se teď naučíte, vzápětí neplatí. Příliš přemýšliví, idealističtí zaměstnanci zaměstnavatelům nevyhovují - mají zpravidla nízkou loajalitu k firmě a zábrany jít přes mrtvoly, což jsou nezbytné podmínky podnikání, obchodu a budování kariéry obecně. V tomto směru jde školství podnikatelskému sektoru krásně na ruku.

Reforma školství probíhá, nebo se alespoň připravuje, kam moje paměť sahá. Neustálá potřeba změny značí, že ideálního stavu stále nebylo dosaženo. A také nebude. Humanistická oblast vzdělávání, snad až na výjimku výuky některých světových jazyků, je neustále upozaďována, vzdělání je nevyvážené. Je z něj vytlačována celá skupina oborů, nositelů kulturnosti obecně (výuky náboženství jsme se už zbyli). Katedry humanitních věd ještě stále živoří, ale jejich neupotřebitelnost v podnikatelském sektoru při současném nezájmu vlády (a společnosti) se dlouho na živu neudrží.

Čas od času, důsledkem hojného výskytu negativních jevů jako šikana, násilí ad., se začne volat po zavedení předmětu, kde by se vyučovala etika (náboženská výchova, jak bylo řečeno, je už odepsaná). Všichni cítí deficit na této úrovni, je ale těžké říci, co by vlastně mělo být vyučováno. To, že je slušnost pusti babičku v autobuse sednout? Může etika obstát jako onen vyšší morální základ člověka? V prostředí obchodu a reklamy, kam absolvent přijde, bude tak jako tak muset brzy na mnohé etické zásady rychle zapomenout.

Myšlenkový kompilát o sociálních třídách

16. září 2011 v 19:40 Společnost

Ohledně označení spodních vrstev společnosti panuje jistá rozpačitost. Obyčejně jsou nazývány jako vrstvy sociálně slabých či nízkopříjmové - termín chudé osoby se přinejmenším v médiích nepoužívají. Chudina, krásné slovo s patinou, je už vůbec tabuizované.

Proto jsem byla mírně šokována používaným anglickým výrazem "underclass" - podtřída, zavánějícím sociálním rasismem. Ať už použijeme výraz jakýkoli, jde o společenskou vrstvu, která potřebuje pomoc ze strany státu.


Vrstvy střední se ocitají pod stále větším tlakem: dotují sociální systém a bohatí do něj přispívají čím dál méně. Utíkají do daňových rájů, takže integrace ekonomik zemí EU na fiskální úrovni by nejspíš nepřinesla kýžený efekt.


Nynější nepokoje na severu Čech nutí k hledání jejich příčin. Zřejmě jde o kombinaci faktorů vysokého nárůstu kriminality a podílu sociálně vyloučených vrstev obyvatel v dané oblasti. Násilné činy pak už jen uvolnily stavidla nenávisti dlouhodobě frustrovaných bílých domorodých obyvatel (zde nelze hovořit o namíchnuté střední vrstvě, protože zdejší Neromové jsou zhusta také nezaměstnaní).


Bez ohledu na relevanci postupu ze strany státu je jisté, že budoucí růst životních nákladů spolu s nelepšící se situací na trhu práce bude konfliktům mezi národnostními skupinami jen přispívat, ačkoli nejde o nic jiného, než o ventil frustrovaného obyvatelstva; problém s Romy je do značné míry zástupný.

Sociální systém se faktickou nezdanitelností bohatých začíná sunout k zemi.


Hitler svého času využil frustrace Němců a předhodil jim Židy jako fackovací panáky - i ti nejchudší měli pak pod sebou někoho - underclass - na koho mohli vylévat svoji zlost.

Uklidňovat nespokojené obyvatelstvo vodními děly také není řešení nejlepší jak po finanční, tak po morální stránce.

Zatím nezbývá než doufat, že proměna vědomí lidí přijde rychleji, než zhroucení sociálního systému vyvolá bouře vodními děly nezkrotitelné.

Komunikuj nebo zhyň!

8. září 2011 v 14:38 Zámyšlenky

Proč je takový důraz kladen na "komunikativnost"? Možná by bylo lépe použít slovo tlak. V inzerci s poptávkou po pracovnících se to komunikativními lidmi jen hemží.

Komunikace, z latinského communicare (spojovat, sdělovat, svěřovat), znamená oznamovat, být ve spojení. Ačkoli se má za prostředek vedoucí k otevřené společnosti, jde o jakýsi druh samomluvy, jejíž smyslem je budování přípojných kanálů k doručování zpráv jiným subjektům - nezbytné součásti propagace ve tržní společnosti, v níž valná většina obyvatel pracuje v terciálním sektoru.

Vilém Flusser v knize Do universa technických obrazů načrtl svoji vizi budoucí společnosti dokonale komunikačně propojené, která se podle něj bude moci rozvíjet do rozměrů dosud těžko představitelných. Jediným háčkem, o který by se vše mohlo zadrhnout, je obliba lidí v rozptylování. V tomto se nespletl: zdaleka ne každý zapojený do komunikační sítě produkuje nové informace. Zdá se, že je tomu právě naopak: důraz na komunikativnost na úkor znalostí vede spíš ke zvyšování redundance systému a ke snižování schopností reflexe.

Jak bylo řečeno: zaměstnavatelé stojí o komunikativní (a loajální) pracovníky.

Proto je stále vysoce aktuální výzva Güntera Eicha: "Buďte na obtíž. Buďte pískem, ne olejem soukolí světa."

Přeloženo do souvislosti s naším tématem Nekomunikujte, neživte hydru zvanou tržní systém, alebrž hovořte, diskutujte. To, nikoli komunikace, je základ občanské společnosti.

Kateřina Šedá opět v Tate

3. září 2011 v 13:48 Výtvarné umění
Kateřina Šedá má ve svých 34 letech už vybudované umělecké jméno. Je označována za výtvarnou umělkyni, ačkoli její projekty - zpravidla performance se sociálním rozměrem - žádný výjimečný vizuální výstup nemají. Tentokrát se pohledné brněnské rodačce podařilo do londýnské galerie Tate Modern přivést 80 obyvatel jedné moravské vísky. Magazín Tyden.cz přiřadil článku o této akci titulek: Šedá vystaví před Tate Modern 80 živých občanů Bedřichovic.

Úspěchy Šedé zavánějí americkým snem, ale také neskutečnem až absurdnem. Kde se vzala, tu se vzala, mládá Češka, která má podle všeho výborné organizační schopnosti a dovede pro svůj nápad nadchnout velké skupiny lidí. Dokáže sehnat prostředky a např. převést 20 obyvatel Líšně do Berlína, či jako nyní 80 obyvatel Bedřichovic až do Londýna; dokáže přesvědčit celou vesnici (Ponětovice o 300 obyvatelích), aby dodrželi jednu sobotu stejný denní režim: současně vstávali, šli na nákup (kde koupili stejné věci), poobědvali stejný oběd a odešli na pivo. A večer všichni najednou zhasli. Nebo Líšeňanům našila košile s jejich paneláky a pozvala je, aby takto vystrojeni přišli na vernisáž do Moravské galerie.
Nyní se mají bedřichovičtí v a kolem Tate chovat a dělat to, co by dělali doma. Jak přirozeně se asi budou chovat v pomyslných Bedřichovicích u Temže, když navíc všechno jejich konání budou zachycovat britští výtvarníci...?

Podle Wikipedie mají její happeningy a experimenty za cíl vyvést zúčasněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Opravdu se budou obyvatelé Líšně po autorčině akci s žebříky nebo po návštěvě vernisáže v příslušných košilích navštěvovat/hovořit spolu jako sousedé na vesnici? Koleje stereotypního jednotlivce se tím možná trochu vychílí, k vytržení ze sociální izolace ale jednorázová akce, kerá naplní galerii a kulturní rubriky novin, nestačí. Vybočení ze stereotypu - to je asi důvod, proč se lidé dobrovolně zúčastňují akcí Šedé. Ta pracuje s masou, zpracovává ji a servíruje životní obyčeje venkovana umění milovnému publiku, které hltá a neví co.

Šedá si všímá sociálních problémů, ale neřeší je - pouze na ně dost zvláštním způsobem upozorňuje. Kritici její počiny oblékají do krásných slov a přidávají jim onu pomyslnou auru uměleckého díla.
Lidé, kteří skutečně usilují o řešení nejrůznějších sociálních problémů, nemanipulují lidi k akcím s neurčitou uměleckou hodnotou, ani nedělají z všednodenního života vesničana uměleckou atrakci.

Lokálkáři

1. září 2011 v 14:37 Výtvarné umění

Uvolila jsem se zase jednou k prohlídce výstavy tak řečených lokálních umělců. V skrytu jsem doufala, že třeba objevím nějaký poklad. Nic takového se nestalo. 4 místnosti naplněné lidskými výtvory a s každým dalším kusem mé zoufalství jen rostlo, dech se mi úžil. Bohužel, nemálo z vystavujících bylo absolventy nějakých výtvarných škol.
U grafik jednoho mladíka, píšícího si před jméno Mgr., bylo nutno konstatovat vedle technické dokonalosti i jistou vynalézavost, ale že hlavním materiálem a nosičem sdělení mu byl ženský korpus zobrazený na tisíc a jeden způsob při současné exploataci literárních předloh, cítila jsem nemalé rozladění.
Čím se obecně vyznačují díla, která tak často plní prodejní galerie? Část má blízko k diletatnismu v dnešním slova smyslu, a ta, která se dopracovala zvládnutí řemesla, je k uzouvání nudná: ženské akty - asi tak 60-70 %, bez jakéhokoli nápadu, opisující líbivé tvarosloví; díla ve stylu xy, zde např. renesance, secese, ve stylu egyptském etc. nebo využívající jejich motivy. V neposlední řadě je tu mučivá tématická chudoba, která se snaží vyždímat něco z literárních či výtvarných předloh, již tolikrát vytěžených. Naneštěstí s mizivou invencí. Tato skutečnost znepokojuje snad ještě víc, než nějaká ta nezručnost, řemeslný neum.
V takových situacích dávám s jistou výhradou v duchu za pravdu Durychovi, který měl za to, že tvořit by se mělo v krajním případě, když už prostě nelze jinak. Já tvrdím: tvořte podle libosti, ale ničte nezdařené, zametejte stopy za svou nedokonalostí.
O sancta simplicitas! Vysvoboď nás od lidské nesoudnosti - až na věky, amen.