Říjen 2011

Perličky Jana Buchty v maloměstě

23. října 2011 v 22:42 Výtvarné umění

V galerii čajovny v Domě kultury v Kyjově je nyní k vidění dvojvýstava obrazů Hany Olivové a soch a kreseb Jana Buchty. Jak to u lokálních galerií bývá, neočekáváte mnoho, nebo raději vůbec nic. Obrazy Olivové tyto nenaděje jen utvrdily. O to více překvapení číhá na návštěvníka v prvním patře...


Jan Buchta (1977) prošel Střední průmyslovou školou v Hodoníně, poté Zlínskou školu umění a nakonec stihl současně vystudovat teologii a pedagogiku výtvarné výchovy pro SŠ a ZUŠ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Rádius jeho výstavních aktivit zasahuje zejména Jihomoravský kraj a Olomoucko. Vedle sochání se věnuje i kresbě, ilustraci, grafice a fotografii.


V galerii v Kyjově mu byl vyhrazen příjemný prostor v prvním patře Domu kultury, tedy nad čajovnou. Prostor není pro výstavu úplně ideální, díla by si zasloužila méně rušivé prostředí (velký obraz se slováckými motivy, vitríny s dětskými obrázky, které mohly být jednoduše překryty zástěnou). Díla Jana Buchty ovšem přitahují pozornost natolik, že neduhy prostředí ani nevnímáte. Prostora je navíc dobře prosvětlená a nedoléhá sem bezprostřední ruch obchodu a čajovny.


Již první exponáty dávají tušit, že naladění tvůrce je meditativní, výtvory se snaží zachytit něco z metafyzického. Jakoby pro své sochy a kresby čerpal z proudu napojeného na jezero praobrazů.
Rád zpodobuje motivy princezen (Princezna, Bílá princezna), rytířů, jezdců nebo bytostí cizozemských (Mimozemšťánek, Hlava ochránce).
Jeden z kameninových Jezdců má koně upomínajícího na sošky koníků starých kultur; vane z něj nehybný čas, dávno propršený škvírou přesýpacích hodin světa.

Sochy a plastiky z nejrůznějších materiálů (kamenina, dřevo, umělá pryskyřice ad.) jsou ztělesněním útlosti, budí dojem vznešenosti a pocit neskutečna. Protipólem zmíněné útlosti je organická oblost, která ji dokonale doplňuje a dotváří jednotu celku. Autor na Princezně i jiných povrch tvaruje vybroušením plošek a zdůrazněním někdy sotva znatelných hran-žeber, které jakoby podpírají a drží sochu, jsou její viditelnou kostrou.
Obličejům rysy spíš chybí, zůstávají ponořeny do neurčitosti. Např. Hlava ochránce je dokonale "zahalena" povrchem z umělé pryskyřice.


Záblibu v organických tvarech měl např. i Ladislav Zívr, jeho sochy ale byly více uvolněné, mnohem více bujely do šíře, kvetly životem. Buchtovi sochy jsou jakoby hnány touhou po duchovních výšinách, člověka přesahujících.
Srovnání tedy příliš paralel nenabízí. Snad jen tvorbu a život mimo hlavní centra výtvarného dění obou sochařů a keramiků.


Výstava Jana Buchty v DK Kyjov opět potvrzuje, že v maloměstě se lze setkat s tvorbou svým významem přesahující daný region. Možná by se dalo hovořit i o jakémsi undergroundu či spodním proudu, který se tu a tam jako punkva vynoří na povrch, vzdálen ruchu velkoměsta.


Výstava potrvá do 9. 11. 2011.

Sergej Djomin - krutý šprýmař z Rigy

17. října 2011 v 23:22 Výtvarné umění

Zahraniční umění do našich galerií a odtud do zpravodajských médií proniká spoře. Vyjma internetu, samozřejmě. Tu lze při jistém úsilí nalézt mnoho. Tak se např. na arcademi.com doberete takového pokladu jako je Sergej Djomin z lotyšské Rigy.


Když v 21 letech dokončil studium historie, nevěděl Djomin, co dál. Při překládání francouzských textů ho zaujaly životní příběhy umělců. Začal kreslit, nejprve pod vedením soukromých učitelů. Poté nastoupil na Lotyšské akademii do ateliéru malby.

Během studia si našel svůj styl; do jisté míry nácvikem tradičních malířských motivů: aktů, zátiší, krajiny, portrétu. Jeho exprese tvrdých, černých kontur se vyvinula k divoce organické s jasnými barvami.Postupně se obrazy stávají složitějšími a zaplňují se větším počtem osob.
V prohlášení na jeho webu se dočteme, že vše (barvu, techniku, dekorativnost, atd.) podřizuje jasné čitelnosti poselství.
V kompozicích plných krutosti a sarkasmu jsou středem figury s groteskně zkroucenými údy; všeobecnou expresi dotvrzuje výrazná barevnost nejrozmanitějších kombinací.

Obrazy na první pohled budí salvy smíchu, ale jejich dráždivost nutí k přemýšlení. Nejednou pak dojdeme k závěru, že mají velmi závažné jádro. Djomin si všímá všeho, co člověka obklopuje: přehnanou (a marnou) snahu zamaskovat stárnutí (Make Up_B, Make Up 1,2,3, Jaro přichází), mučivý charakter práce (Kasa - Arbeit macht frei, Singer - Arbeit macht frei), mafiánské praktiky ve vyšších společenských vrstvách (Head Shot).
Ironizuje pravoslavné ikony (Matka boží ad.) stejně jako obchodování na burze (Stock exchange).

Pokroucené údy v neuvěřitelných pozicích jsou metaforou vykloubenosti životních okolností, stavu věcí. Ostří pohledu pronikajícího k jádru věcí je broušeno Djominovou fyzickou odlošností - je stižen skoliosou. Často zpodobuje sám sebe, nahého a hrbatého, s vyhublýma nohama a směšně visícím přirozením. I v obrazech, které nejsou přímo označeny jako autoportrét, můžeme tušit rysy sebe sama (př. Siamská dvojčata).

Na otázku po oblíbených malířích odpověděl, že se nezajímá o díla jiných umělců, ale nakonec jmenoval El Greca a Goyu. Z obrazů je to cítit. Dëma, jak podepisuje své obrazy, je jen jeden.


Pzn. Názvy obrazů jsou přeloženy, protože nevím, zda anglické jsou původní.

Bobtnání města

17. října 2011 v 21:18 Životní prostředí

Původně měl být článek o vývoji zástavby v městě Brně koncipován jinak, ale jak už to na statistickém úřadě chodí, ne vždy jsou po ruce hledaná data. A pokud i jsou, bez pomyslné Adrianiny nitě vám hrozí vleklé bloudění.

Takže se omezím na pár holých faktů:

Mezi roky 1991 a 2002 došlo v okrese Brno-město k nárůstu zastavěných ploch téměř o 600 ha, mezi lety 2002 a 2009 o 200 ha. Přitom vývoj počtu obyvatel byl následující: v roce 1991 cca 388 000, v roce 2002 cca 373 000 a 2000 asi 371 000. Tzn. že nárůst zastavěných ploch za 18 let o 800 ha probíhal při současném úbytku obyvatel o 17 000. Budovy zaplňují nejen dosud volná prostranství co do plochy, ale také co do výšky. Doslova vyplňují ještě volný prostor. Zdůvodňování výstavby vysokých budov "šetřením prostoru" růstem počtu obyvatel je zjevně pouhou obezličkou stavitelů a ne pravdivým argumentem. Stačí se po městě projít a hned vidíme, na kolik procent jsou nejen výškové budovy využívány. Např. ve Spielberg office centru visí na některých budovách pronájem kanceláří přes několik podlaží. Jednoho večera jsem pro zajímavost spočítala, že v sedmipatrové budově hotelu Internacional o 22 okenních osách bylo rozsvíceno 12 oken. A zatím ve zmíněném centru se dostavuje 85 m vysoký hotel o celkové výměře plochy 28 607 m2. Kolik asi tam potom bude svítit oken?



Zástavba zemědělské půdy, nebo míst, která by v městě mohla a měla být využita jinak, roztékání města do okolí má ovšem i jiné, závažnější důsledky, než jen faktický úbytek životního prostoru. Ale o tom už psal mnohem lépe filosof J.-F. Lyotard v eseji Zóna, takže mu sradostí přenechám slovo:



Návrat starých časů

9. října 2011 v 14:10 Zámyšlenky

Dvě desetiletí let nazpět bylo poznávacím znamením sobot hrčení cirkulárek. Lidé se připravovali na zimu. Uhlí a dřevo. Zimní procházky městem byly nezdravé a také toho člověk příliš neviděl, pokud se slunce moc nesnažilo.

Devadesátá léta přinesla skoro neuvěřitelnou změnu: i v zimě čistý vzduch, jasný, daleký výhled a po zápachu ani památky. Také řičení cirkulárek se zdálo patřit minulosti. Rok se však s rokem sešel a lidé objevili krásu rovnoměrně sestřihaného trávníku. Z předzahrádek zmizely roky pěstované trvalky a nahradila je zelená plocha trávníku. Ubylo barev a přibyl vřískot sekaček (nejen v sobotu, neb lidé přestali světit svátky). Ovšem retrográdní vývoj nezastavíte. Devadesátá s jejich nadějnými vyhlídkami zmizela rychlostí jarního sněhu. Ekonomická krize a rostoucí ceny energií cirkulárky zase vrátili do života. Už zase hrčí naplno spolu se sekačkami a kouřmo pokrývá naše město jako za starých časů.

Zánik říše římské

5. října 2011 v 15:28 Společnost
Obsah následujících řádků je možná některým dobře znám, přesto si myslím, že nebude od věci si připomenout situaci, která těsně předcházela zániku římské říše. Zdá se totiž, že dnešní evropské státy jsou na nejlepší cestě následování jejího příkladu.

V pozdně římské říši docházelo v posledních staletích její existence ke stále větší koncentraci bohatství v rukou senátorského stavu (což byli pozemkoví magnáti, trochu srovnatelní s dnešními majiteli koncernů), který si navíc zajistil, aby nemusel odvádět žádné daně státu, takže vše platili čím dál chudší zemědělci a řemeslníci, kteří nakonec neměli vůbec nic a stali se nevolníky. Stát neměl ani na vydržování armády, která by obyvatele chránila před barbary a tak provincie stále více chudly a tím se uzavíral bludný kruh. Nakonec už vůbec neměla většina chudšího obyvatelstva zájem na další existenci státu a hledali ochranu u barbarů (ti neuměli efektivně vybírat daně) nebo právě u těch magnátů, kteří si přivlastnili většinu bohatství říše a tím nepřímo pomohli k jejímu zhroucení.

Co je na příkladu rozpadu římského kolosu zřejmé: společnost se rozdělila na vrstvu chudiny, která odváděla státu dávky a bohaté, vlastníky výrobních faktorů (půdy). V 21. století bohatí (majitelé techniky) se také mohou zbýt placení daní a podílení se na systému veřejného sociálního a zdravotního zabezpečení. Vyschlé přítoky do společné kasy jsou vyvažovány přiškrcením výdajů ze systému a zvýšením odvodů těm, kteří se placení vyhnout nemohou. Tiché přitakání nebo tichá rezistence bude ještě nějakou dobu udržovat status quo - do té doby, než i ten nejchudší z nejchudších nazná, že je lépe být do systému nezapojen.