Listopad 2011

Měsíc nedělí Amandy In

17. listopadu 2011 v 20:39 Výtvarné umění

Francouzka Amande In (1981), absolventka pařížské akademie, žije již 5 let v Praze. V Galerii U Dobrého pastýře v Brně se ohlíží za uplynulými deseti lety své umělecké praxe.
K tomu navíc máme ojedinělou příležitost slyšet autorčino vyjádření k vlastní tvorbě, neboť k výstavě vyšel v tiskové zprávě rozhovor In s kurátorem Michalem Novotným.


Vstupní místnost galerie dává návštěvníku tušit, že si In libuje v nenápadnosti, neznatelnosti. Prostora je prázdná, exponát je třeba hledat. Pilná kustodka s úsměvem přikvapí a upozorní vás na síť z blond vlasů o délce 300 m nad našimi hlavami, která je při vší snaze sotva viditelná. Všechna okna galerie jsou pečlivě zamazána sádlem. Kousek dál obdobná hádanka, tentokrát hledáte kočičí fousky: trčí z ostění ve výši kotníků. Na zemi miniaturní puzzle z pauzovacího papíru (10 000 ks); ready-mades jako hodinové závaží, těžítko, kniha (nalezená v Austrálii) položená vedle kladiva (původem z Ukrajiny) a množství děl na pomezí ready mades: ručně linkované sešity různých velikostí, krabička od doutníků s nehty blízkých osob a další.


Takto vyjmenovaný seznam děl působí jako přehlídka kuriozit. Snaha zaujmout, překvapit nečekanými souvislostmi i exotičností materiálu je okatě nápadná a při zpětném ohlédnutí má nádech senzacechtivosti. Např. O fous nese podtitul: "26 kočičích vousků kočky Zoe sesbíraných během jejího života ve výšce jejího nosu když seděla", Patchwork je z lístků Ekvádorských růží, Exotická melancholie sestává z krabičky od doutníku Kuba - export z 60. let 20. století a sbírky nehtů blízkých osob, puzzle jsou nazvány 90 gramů, abychom věděli, jaké gramáže byl pauzovací papír atd.
Míry, počty, udání místa původu.

Autorka se v rozhovoru zaštiťuje slovy, že chce poukázat na krásu prostých věcí, kterou přehlížíme, že hodnota samotného materiálu neudává hodnotu estetickou. Výše uvedené řádky svědčí o něčem jiném. Senzační mikropřípěhy navázané na exponáty odvádí pozornost diváka od vizuálna k přemýšlení. In přitom tvrdí, že jí jde o potěšení vnímatele, ale jakého druhu? Mravenčí, nezáživná a dlouhotrvající práce nás o své hodnotě více než formou samotnou snaží přesvědčit vynaloženým úsilím blížícímu se až sebeoběti. Nabízí se otázka možné analogie s výrobním procesem. Jestliže v průmyslové době, kdy práce ztratila smysl, protože se rozložila na parciální úkony a nevidíme výsledek své činnosti, nezačíná být i určitý druh sériového, opakovaného gesta chápáno jako potenciálně umělecké.


Amande In v odpovědích, které si lidé v případě umění na hraně výtvarných žánrů, konceptu a ready-mades kladou už několik desetiletí, koncentruje klišé postmoderny. Jako bychom je už někde četli, nejspíš v nějaké přehledové publikaci o dějinách moderního umění.

Autorka tvrdí, že si hraje s prostorem, který se nabízí. Za jednotící prvek lze považovat zatření oken sádlem, jinak byly místnosti zaplňovány díly už hotovými, a tak se v jedné prostoře spolu ocitly puzzle umístěné na podlaze, na parapetu položené sešity, kočičí fousky zasazené do ostění, na zdi hodinová závaží a zarámovaná kresba. In jakoby se snažila využít volné místo bez ohledu na jednotný charakter vzhledový či myšlenkový.
Obdobný pocit využívání volného místa se dostavuje u pásu žiletek zařezaných do zdi a na parapetech vyskládaných sešitů.


Na retrospektivu je výstava na kvalitní díla poměrně chudá, a proto je můžeme rovnou vyjmenovat: Lavina, Patchvork, 90 gramů.

Některá z děl po výstavě zaniknou, např. Mazanost - skla se zaschlými skvrnami akvarelu. Je nutno se ptát, zda ona záměrná pomíjivost děl, kterou autorka přijímá s takovou lehkostí, není trochu i záměr - zničené dílo nemůže dosvědčit svou velikost ani svou malost.

Theodor W. Adorno tvrdí, že bychom měli porozumět intenci díla, ale nikoli jako záměru autora, nýbrž nároku, který dílo klade samo sobě.
Záměrem In je zážitek diváka a upozornění na krásu prostých věcí. Jaký ale klade nárok sama sobě taková Mazanost, jejíž obdoba nezáměrně vzniká např. při práci grafika? Přiznám se, že nevím.
Možná by bylo lépe zakončit protiotázkou: kam směřuje tento typ produkce umění, který "pouze pohybuje s materiálem, neodebírá nebo nepřidává jej, jen jej užívá v určitém prostředí"? Jak dlouho lze tímto způsobem pokračovat?



Land grabbing/Landraub

13. listopadu 2011 v 20:00 Životní prostředí



Následující článek je vesměs reprodukce slyšeného, zdroj: ORF 1.

Land grabbing je označení pro skupování bonitní půdy v rozvojových zemích (Afrika, Latinská Amerika).

Potravinová krize, kterou zaznamenala i naše média a přispěchala s obrázky hladovějících Afričanů v uprchlických táborech, nebyla zapříčiněna pouze špatnou úrodou. Média v několikasekundových zprávách těžko mohla zprostředkovat něco jiného, než několik záběrů zbídačených lidí. Šoty humanitárních organizací vyzývající k zaslání peněz na to a to konto. Konec. Postiženým se možná dostane nějaká ta ryba, skutečné řešení ale vypadá jinak.


Kromě špatné úrody, vnitrostátních konfliktů a zaostalého hospodářství se objevil nový problém.

Velké zahraniční firmy skupují kvalitní půdu, na nichž se nachází zdroje vody a původní obyvatelé jsou z ní vyháněni pryč. Hospodařili na ní totiž na základě tradičního práva, vlastnictví půdy neměli úředně stvrzeno.

Toho využívá vláda a půdu prodává - na úkor vlastních obyvatel (daňových plátců). Když mají lidé štěstí, mohou se nechat vykořisťovat jako pracovníci na plantážích. Zdroje vody se stávají lidem nepřístupné, ceny potravin jsou mnohem vyšší než dříve - dováží se ze zahraničí. Kdo opět profituje je zřejmé.

Intenzívní zemědělství poškozuje faunu i floru a vede k vysychání půdy.
Zkorumpované vlády jednají v protikladu s morální povinností. Firmy slibují vytvoření pracovních míst a infrastruktury, která bude sloužit místnímu obyvatelstvu, slouží ale jen jim. A potřeba pracovníků je v důsledku mechanizace mizivá a pracují za minimální mzdu. Ztráta půdy a možnosti vlastní obživy je činí závislými na humanitární pomoci a blahovůli firem, které jim půdu legálně ukradly.


Investice do půdy nastartoval růst spekulací na trhu s komoditami. Ekonomická krize problém ještě prohloubila; půda se stala bezpečnou investicí.


Problém je zapeklitý - např. největší německá banka Deutsche Bank drží akcie těchto vykořisťovatelských firem. Paradoxně tedy uložení peněz do banky podporuje nepřímo ožebračování lidí v Africe.

Výmluvné Video Johna Vidala



Kolumbijské uhlí


Nejen za účelem pěstitelství nebo sportu, i pro těžební účely je půda skupována. V Kolumbii se nachází ložiska velmi kvalitního černého uhlí. Společnost Cerrejón vykupuje půdu a stěhuje celé vesnice. Lidé přicházejí o zdroj své obživy; nechávají se proto zaměstnat v těžební společnosti. Stěhují se do sociálních bytů vystavěných Cerrejónem.

Opakuje se zde situace, kterou důvěrně známe i u nás: Podkrušnohoří, ještě dříve Ostravsko: lidé zbaveni zdroje obživy, jsou sestěhováni na sídliště a stávají se závislými na průmyslu. Životní prostředí i lidské osudy jsou devastovány, lidé pracují na úkor svého zdraví za minimální plat.


Co zbude v krajině po vytěžení jejího nerostného bohatství: sociální problém s podobě tisíců lidí uměle shromážděných na jednom místě a zničená krajina, na jejíž revitalisaci si sotva teď vláda z příjmů od těžařských společností vytváří fondy.


Velkým odběratelem uhlí je Německo. Poté, co odmítlo vyrábět elektřinu v jaderných elektrárnách, dostává se ke slovu znovu uhlí. Okolnosti jeho těžby v Evropě nikoho nezajímají, i když by měly. Náhrada jaderného paliva uhelným je zjevně krátkodeché řešení, až tak, že se nad jeho lehkovážností tají dech.

Gulášnická morálka

6. listopadu 2011 v 21:45 Společnost
Páni myslivci se cítí velmi dotčeni, když na ně lidé pohlížejí jako na ty, kteří se obohacují na živořící lesní a polní zvěři.
Jejich péče o ní mnohdy spočívá jen v tom, že nasypou krmení pár metrů od posedu, kam chodí na čekanou.

Chytře vyhladili dravou zvěř a prohlášují se za strážce rovnováhy v přírodě. Ona by se zase sama obnovila, jen by to chvíli trvalo. Ale to nechme teď stranou.
Zajímá nás jak je myslivost provozována. Kde končí lovecká čest a začíná se rozprostírat prachobyčejné gulášnictví.
Zákon 449/2001 o myslivosti v Hlavě V Zakázané způsoby lovu § 45 odst. 1 písm. n jasně říká:
"Zakazuje se lovit zvěř v době nouze ve vzdálenosti do 200 m od krmelců a slanisk." Toto ustanovéní platí bez výjimky.


Praxe je ale jiná. Kdo chodí jen trochu po lese, uvidí, že posedy a krmelce jsou takřka nerozlučné dvojice. Rekord v minimální vzdálenosti mezi posedem a hromadou krmení vysypaného na zem, který jsem zatím zaznamenala, byl necelých 10 m.
Nadto si myslivci vymýšlejí různé lovicí pomůcky, např. proděravelý barel s trochou kukuřice, kterou si přišedší zvěř musí z nádoby vytřepat. Tak jednoduše lze zabránit proklouznutí zvěře, kdyby si náhodou střelec na posedu zdřímnul.


I kdyby se nestřílelo na zvíře hledající trochu potravy, byl by zápas nerovný. Ale byl by alespoň trochu důstojný (šoulačka, slídění) - pro obě strany. Jde o něco jako loveckou čest, kterou myslivci odkládají jako nepohodlné oblečení.

Také s pomocí zemědělské techniky lze snadno přijít k úlovku. Kombajn spirálovitě objížní pole, a pakliže v poli byla nějaká zvěř, octne se brzy v "zajetí". Jde vlastně o jakousi technizovanou formu kruhové leče.
Zrovna dnes jsem toho byla svědkem. Jeden střelec, kráčející vstříc možnému úlovku, na mě bez pozdravení vybafl: "Je tam ještě ten kombajn?" Při návratu zřím, že ke dvěma vyčkávajícím se přidají brzy další dva. Přijeli autem, kam to jen cesta dovolila, a sbíhají z kopce. Lov lestný, bez jakékoli námahy.
Jen malou útěchou mi byl zahlédnutý ušák, kterému se podařilo uniknout kombajnovému šílenství.