Prosinec 2011

Story napínavější než

25. prosince 2011 v 22:22 Zámyšlenky

Podobných úvah, jakou zde hodlám uvést, bylo již vyřčeno a napsáno bezpočet. Proč jsem se tedy odhodlala přidat k nim ještě jednu navíc... snad pro nějaký detail odpozorovaný a odžitý, který nyní hodlám krásně rozložit na pitevní stůl a posvítit na něj chirurgickou lampou.

Vynechejme litanie opěvající minulé doby, kdy lidé ještě měli zájem podílet se na všeobecné zábavě, obveselení druhých.



Podívejme se na to, jaký mechanismus se spouští, když do pokoje, v němž někdo sleduje televizi, přijde osoba, kterou vysílané nezajímá. Přišedší osoba - nedivák chce druhé osobě něco sdělit nebo jen obyčejně se potěšit z přítomnosti druhého, ale je více či méně důrazně vyzván k posečkání, až pořad skončí. Pakliže se jedná o jeden z nekonečného počtu nekonečných televizních seriálů, nedivák už teď je oprávněn cítit se dotčen, protože informační hodnota přinášené zprávy a společenská hodnota jeho přítomnosti byla v jeho očích ponížena, sražena k zemi.

Jdou titulky a dotyčný se konečně dostává ke slovu. Hovoří a v nitru možná cítí stopy hořkosti (podotýkám, že v modelové situaci televize není ani teď vypnuta).

Hovor nabral jakés takés obrátky. Při prvním odmlčení obou se oko nadšeného diváka stočí zpět k obrazovce - důvodem pro přesměrování pozornosti může být hlasitá reklama,spot, zahlédnutí známé tváře, předmětu atd., zkrátka cokoli působící na první signální.

Nedivák pokorně obrací hlavu k obrazovce, aby zjistil, co se opět stalo důležitějším než jeho přítomnost. Zpravidla sezná, že banalita hodnoty shnilých kedlubnů.

S nechutí pozoruje blikající obrazovku a cítí znechucení nad tím, že i jeho pozornost je narušena, není schopen se soustředit, s ohledem na divákovo nadšení rezignuje a začne kometovat viděné.



Hovor se dostává do další fáze - televize je brána nejen jako člen do diskuze, má hlavní slovo, emituje obrazy a slova; jeden z příjemců cítí nevoli, ale nezmůže se na odpor. Osoby se už nedívají na sebe, ale tváře obrácené k obrazovce, "komunikují" přes prostředníka - televizi. Nejde o rozhovor, jde o kusé poznámky, zvolání, na rozvinutí myšlenky není čas ani energie. Druhý sleduje bezduše nové a nové obrazy, slova zanikají, nedoletí... Mohou vzniknout dvě paralelní samomluvy, podání jednoho mířené na obrazovku vždy dopadá mimo slovní hřiště.



Reakce nediváka: vědom si trapnosti situace, vypnout televizi se neodváží, to vy bylo považováno za neslušné. Ví, že ani návrh na zeslabení zvuku nenajde v druhém odezvu. Proto raději vstává, loučí se a spěšně odchází.



Situace nedivák versus větší počet diváků. Snahy nediváka o zapředení hovoru nebo jiného druhu kolektivní zábavy jsou ještě marnější než prve. Nechce-li s ostatními takto společensky "nebýt", raději odejde za svým.



Proč většina tak snadno podléhá tomu tajemnému záření? Je to svého druhu hypnóza (i nedivák občas propadne a sleduje a sleduje, i když mu mozek říká, že tohle pro něj není kvalitní potrava - je uhranut), zadruhé je to zvyk (zlozvyk "za odměnu vypínat mozek", přičemž odměna přichází po vyčerpávající nebo psychicky ubíjející práci), za třetí je to lenost a nedostatek tvůrčího přístupu k využití volného času.



A důsledky na sledovanou malou společnost, která se dříve scházela kolem stolu, zatímco teď zasedá k obrazovce? I když hovor začne jako beseda, vstane-li někdo a zapne obrazovku, má proud obrazu a zvuku z ní vycházející větší váhu než hlas jednotlivých členů (kteří obrazy emitovat nedokáží a už vůbec nedokáží v takové rychlosti a sledu přinášet bulvární novinky ze všech konců světa). Společenství je rozrušeno, jakoby paralysováno hlasem s hůry, který už sotva může být umlčen.

K vypnutí dochází až po vyčerpání všech sil, ukolébání, uspání.

Rodí se parodie na společnost/společenství, v němž větší váhu než živí lidé mají gumové, napudrované tváře a virtuální příběhy začasté banálního obsahu.

Personalistovy trumfy

21. prosince 2011 v 23:43 Co se jinam nevešlo

Maminečko zlatá, štěstí se k nám hrne, otevírej vrata!
[Dostojevského Plazunkov]

Téměř každý se někdy ocitl tváří v tvář personalistovi či pracovníku nějaké práci zprostředkující kanceláře.
Člověk, který z nějakého důvodu nemá chuť se přetvařovat a prodávat se jako zelí na tržišti, má velmi ztíženou pozici. Musí znovu a znovu čelit těm samým přihlouplým otázkám na své silné a slabé stránky, proč chce pracovat právě v téhle firmě, kde se vidí za pět let apod. - samozřejmě bez naděje, že na ně kromě tisíckrát obehraných (a trapných) frází najde rozumnou a zároveň uspokojivou odpověď.

Ví, co by měl odpovědět, a přesto má zábrany odpovídat jako by měl místo mozku výstelku pro hlodavce. Vidí se spouštět uvnitř těla diktafon a se správnou směsí servility a asertivity pronášet něco v tom smyslu, že vždy chtěl pracovat na pozici xy, nejlépe u tak významné firmy jako je Zet a.s., je nadšen možností být řádně a pravidleně proškolován - tedy být podroben důkladné proceduře vymývání mozku; jeho flexibilita přesahuje hranice lidských možností, ano, je schopen a ochoten pracovat 24,5 hodin denně bez nároku na polední přestávku, a co víc, bez nároku na honorář.

Pak se mu z té představy udělá nevolno a nevykoktá ze sebe, než pár rozpačitých vět, o nichž ví, že přikazují směr jízdy o dům dál - kde se bude odehrávat velmi podobný kus...

Úvaha Václava Bělohradského

5. prosince 2011 v 11:23 Zámyšlenky
Před pár dny měl v brněnském Domě umění přednášku profesor Bělohradský. Ačkoli tvrdil, že se v takovém prostoru moc dobře jako přednášející necítí, nebylo to na jeho projevu znát. Foyer i přes malou propagaci akce praskalo v švech pozorným posluchačstvem.
Informací a zajímavých postřehů i zvláštních příměrů pronesl bezpočet, s jednou věcí jsem však v tichosti nesouhlasila.
Prohlásil, že osoby jako Klíma, Bondy, Magor, Hrabal jsou prototypy naší schopnosti žít v rámci systému, na jeho okraji, v jakési nice, a zároveň nechuti se systému postavit čelem.
A že to je velká bolest, neštěstí našeho národa.
Vidím to úplně opačně. Výše jmenovaní představují svým způsobem podvratné živly intelektuálského typu. Kdyby se toto podvratnictví - v přiměřené a modifikované podobě - rozšířilo mezi obyčejnými lidmi, typicky těch, kteří denně sledují slevové letáky a nakupují v cenových rájích, zemích nákupů apod., nebo aplikováno na minulý režim, úslužných zaměstnanců státních podniků, znamenal by takový stav jen samovolný rozpad daného systému, jeho přirozenou přeměnu v něco jiného, co všichni tak marně hledáme a co nemůžeme najít.
Změnu, kterou shora žádný hrdina přinést nemůže. Neb média a jiné struktury už by se postaraly o likvidaci jeho morálního kreditu.

Umělec v pasti popularity

4. prosince 2011 v 23:44 Společnost

Nakolik má být v potaz bráno hodnocení vlastního díla umělcem?
Objevuje se někdy názor, že co z umělce za život vypadne, stává se veřejným statkem, k jehož hodnotě už nemá co mluvit. Někdy se samotný umělec ocitne pod tlakem veřejnosti, když chce tvořit jinak, než tvořil dosud, nebo se dokonce spolu se svým dílem stane kořistí prohnaných chytrolínů.

Zmíním několik postav odlišných uměleckých talentů.

O Antonínu Dvořákovi je známo, že ke konci života byl se svou životní prací velmi nespokojen, byl rozhořčen uznáním za ni a chtěl začít znova. Bohužel už mu nezbylo příliš času. Poslední dokončené dílo je opera Armida. Ve své době velmi špatně přijata kritikou i veřejností, zato dnes je pokládána za geniální dílo.

Vzpomněla jsem si na tuto skutečnost, když do nebe vynášeli jeho zhudebnění Svatební košile. Na známé kulturní rozhlasové stanici přidali k dobru úryvky dvou dobových recenzí: jednu velmi pochvalnou, druhou méně pozitivní, kterou vzápětí označili za blud. Ať poslouchám, jak poslouchám, není přiléhavější povaze básně zhudebnění Bohuslava Martinů? Není Dvořákova skladba příliš roztančená?
O kvalitách jeho hudby nikdy nepochybuje, ale pokud je jakákoli malá výtka - zvlášť při vlastní kritice autora - považována za opovážlivost, blud, a je tento vynášen do nebe, není přece něco špatně?


Pojďme dál: Jackson Pollock, ikona severoamerické malby poválečných let. Ani jemu životní osud nedopřál dost času k uskutečnění úplného přerodu.
Renato Guttuso (O malířích) píše, jak jej obchodníci s uměním, ale i kritika a teoretici (Walter Benjamin, který jej prosadil) držela v zaběhnutém stylu, vyžadovalo se po něm, aby dál tvořil lité malby. Utápěl své pochyby a rozpolcenost v alkoholu a posledních pár let tvořil málo.
Guttuso píše: "Byl obětí kulturní situace a násilného ideologického řízení, které buržoazní demokracie kultuře vnucuje".


Jako posledního zmíním dnes už světoznámého fotografa Miroslava Tichého.
Tento byl celý život považován za místního podivína, obskurní postavičku, ze které ale na konci života jeden nadšenec udělal tak řečeno přes noc hvězdu světové velikosti.
Sám svoji tvorbu označil za h... a prohlásil: "Jestli chceš být slavný, musíš něco dělat tak blbě, že tak blbě to na světě nikdo neudělá!".
Publikum je ovšem spokojené, má svůj objev, svou kuriozitu, kterou je možno přetřásat ze všech stran a trhnou na tom jak prodavači bulvárního tisku, tak pohotoví, tzv. seriosní obchodníci, galerie atd.


Příklady zmíněných uměleckých osudů od sebe velmi liší. Dvořák tvořil dlouho, ale na změnu stylu už mu nebylo dopřáno mnoho času. Nepřijetí nového stylu se zřejmě podepsalo i na jeho zdraví.

Pollockova metoda drippingu vstoupila do dějin umění i do koloběhu módy. Stala se mu pastí. Sám toužil po pohybu jinam, hledal v realitě záchytný bod, chtěl vybřednout z abstraktního chaosu. Tlak společnosti jej nakonec přemohl.

Miroslav Tichý téměř po celý život žádné uznání nepožíval. Jana Hebnarová tvrdí, že se jeho díla zmocnil Roman Buxbaum neoprávněně. Přivlastnil si i příběhy, které mu Hebnarová vyprávěla. Tichý údajně nikdy s jeho výstavami a aktivitami nesouhlasil.

Balthusovi andělé

3. prosince 2011 v 22:45 Výtvarné umění


Kniha Balthasara Klossowského de Roly (Balthus:Pozdní vzpomínky),je druh memoárové literatury. Malíř se nesnaží podrobně vyprávět v chronologickém ani jiném sledu.

Texty namluvil ve více než devadesáti letech. Tato skutečnost svádí k úvaze, že opakování a ulpívání na určitých tématech (poklidný život se Setsuko, obhajoba poselství jeho obrazů, nutnost pokory a vytrvalosti při malbě ad.) je způsobeno právě pokročilým věkem. Zčásti je to pravda, z větší jde o ochranu soukromí.


Neustálé vracení se k vysvětlování poselství jeho obrazů a vyvracení všemožných domněnek o přílišné zálibě v odhalených adolescentních dívkách posazených do vyzývavých erotických póz čtenáře činí podezřelým, jako každé přílišné utvrzování o nějaké skutečnosti.


Balthus popisuje svůj náboženský vztah k tvorbě, v němž líčí umělce jako prostředníka vyšší moci, tvrdí, že se před malbou modlí a říká, že jeho záměrem bylo namalovat přerod dítěte v ženu, přelet anděla - o modelkách nezřídka hovoří jako o andělech.


Přesto je zrno pochybností zaseto, máme před sebou důkaz - obrazy z raného období: Lekce kytary (1934), Alice v zrcadle (1933), Theresa snící (1938). První omlouvá mladickou touhou provokovat, přiliš se k němu nehlásí. Snící Theresa - pět let mladší, než první dva jmenované obrazy - odhaluje nevědomky jen své kalhotky, erotické pnutí už není tolik silné.


Až v samém závěru knihy připouští, že přátelství se surrealisty Georgesem Bataillem a Antoninem Artaudem člověka nemůže zanechat zcela nepoznamenaného. Teprve po tomto přiznání nabývají jeho předchozí slova důvěry; nepravděpodobní aura světce se rozpouští, a vyvstává před námi Balthus-člověk, k němuž i ta trocha mladické provokativnosti patří.