Leden 2012

Alois Stratil – Barvy léta

28. ledna 2012 v 23:02 Výtvarné umění

Za výstavou v brněnské Galerii kabinet se již definitivně zavřely dveře. Nabízím alespoň malé ohlédnutí.
Alois Stratil (1980) absolvoval na FAVU ateliér Intermédia, a proto trochu překvapí, že se věnuje kresbě a fotografii v jejich tradičním pojetí.


V komorním prostředí galerie, které intimnímu ladění kreseb velmi slušelo, byly vystaveno několik desítek prací středně velkých formátů. Množství, způsob provedení (barevná kresba), ale i vytrvalé variování ústředního tématu hovořily o skutečném za(u)jetí, ne-li dokonce obsesi.
Oním tématem bylo mužské přirození.


Penis nabývá ve Stratilově podání nesčetných podob; zjevuje se jako svébytná entita, která hoří plameny (vášně?), dívá se, roní slzy a vybuchuje/soptí, jednoduše prožívá a cítí. Jinde autor humorně využívá doslovnou metaforu ptáků, kteří také hoří nebo jim v letu teče ze zobáků.
Ironie výjevů na jedné straně a ona personifikace a jakési upřímné vcítění se do zobrazovaného objektu(-subjektu?) na straně druhé, vyvolává v divákovi pocit jakéhosi roztržení: neví, jestli se spíš smát nebo přemýšlet.

Jednoznačně pozitivně lze hodnotit provedení kreseb. Stratil rozhodně nešetří barvami (proto i název výstavy Barvy léta uprostřed zimy...), mnohdy na jediné kresbě vyčerpá takřka celé barevné spektrum - ovšem s velkým citem, dnes ne úplně samozřejmým. Jedna barva přechází v druhou, jinde ostře hraničí, ale většinou v souladu a harmonii. Potěšlivé, že se obejde i bez tónů svítivé modré, světle zelené nebo Barbie-růžové.


Ústřední motiv - pohlavní úd - je různě doplňován symboly často se objevujících ve školních sešitech i s typickým výrazem: na kusy rozbité srdce, lebky, jedovaté zelené houby, hořící kříže. Podobná emo nálada vyzařuje třeba z děl sourozenců Hoškových (Jakub a Anežka) nebo z prací Jana Vytisky. Záměrně naivní tvarosloví, evokující skutečně něco z kreseb neuměle čmáraných na okraje sešitů, je úsměvné a zároveň přitažlivé přímočarostí sdělení.
Návštěvníkovi city jsou našponovány mezi krajní emoce: hrůzu, vzrušení, smích i dojetí.


Stratilova prezentace byla obdivuhodně celistvá. Přesvědčivěji působí tam, kde se drží dekorativizujícího zjednodušování, méně přesvědčivě pak na místech, kde se zapojuje fragmenty "reality" (pyj s ruinou antického chrámu) nebo kde expresivita přetéká symboly (např. práce s postavičkami v hábitech Kukluxklanu).
Některé kresby vedou k zamyšlení, jako třeba jedna z větších kreseb, kde pohlaví je jakousi metaforou ukřižovaného: na svém vrcholu nese božské oko a je probodeno dvěma ostny.
Velmi vyváženě působí i několik geometrizujících kompozic. Všechno ladí a zapadá, jako správně sestavené puzzle.


Proběhlá výstava neměla žádné vážnější vady; jediná šmouha, která se vtírá do zorného pole, je obava, aby se Stratil v započatém směřování nezacyklil. V uplynulých letech totiž vystavoval práce s tímtéž tématem (Rozbřesk léta, Ptáček v trní).

Kam vedou struky bruselské krávy

28. ledna 2012 v 21:55 Společnost

Fondy evropské unie slouží různým účelů, mezi jinými i podpoře vzdělávání dospělých.
Zajímalo by mě, jestli někdo kontrojule také kvalitu služeb firem, které se na toto businessu přiživují - tedy různých vzdělávacích agentur. Nedávná zkušenost blízkého rodinného příslušníka potvrzuje, že jde o docela výnosný obchod a prodejci nejsou než obchodníci vodou: prodávají mizerný tovar za vysokou cenu, kterou jim příjemci podpor fondů EU (tedy peněz daňových poplatníků ČR) proplatí.
Jako u všech podobných profesí prodávají lektoři, konzultanti, obchodní zástupnci, koučové ad. především svým dobrým vzhledema někdy dokonce přímo samotný vzhled.
Tak si na školení o komunikaci můj rodinný příslušník vedle toho, jak komu podávat ruku, vyslechl ponaučení, že základem komunikace je osobní dobrý pocit. A jeho základem je zdravá strava. A prototyp obchodníka vodou - mladý, svěží, dobře naladěný a pohledný muž - se jal přednášet o zdravé stravě. Buďte zdraví, buďte úspěšní! (Rady slečny Jarky v poradně Igora Malijevského jsou, když ne účinnější, tak určitě vtipnější...)
Každý účastník "školení" nad to obdržel brožurku, kde první stránka byl věnována osobě lektora, výčtu jeho titulů, získaných certifikátů a nabytých zkušeností. Takový úvod nenechá žádného laika na pochybách, že to, co se doví na následujících stranách, má kvality pro jeho budoucnout určující. Tak například se zaměstnanci dověděli o příslušnosti k některému z typů temperamentu. Můj rodinný příslušník, sanquinik a cholerik, přišel domů s přesvědčením, že je melancholik, protože mu to vyšlo v testu.
Nebylo by lepší tenhle systém přerozdělování, jehož dráty jsou nataženy přes půl Evropy, pozměnit?

(Pzn. Moc pěkně absurditu systému vystihuje hra Jeana Dell-Geralda Sibleyrase: Ať žije Bouchon!, do 3. 2. k poslechu ve vltavském streamu)


Spotřebitel a jeho moc

16. ledna 2012 v 20:29 Životní prostředí

Nepříliš krátké zamyšlení (pro otrlé čtenáře)



Stav zemědělství je v naší zemi neutěšený. Stejně tak se ekonomická situace nevybarvuje příliš růžově. Jaký krok bychom měli učinit, abychom obojímu alespoň trochu pomohli? Lze udělat vůbec něco?

Zemědělství je stiženo hned několika velkými ranami: dovozy levných potravin ze zahraničí, předpisy EU, neudržitelným způsobem hospodaření konvenčního typu a změnami klimatických podmínek.


Co spotřebitel může ovlivnit
Pojďme klubko problémů rozmotávat od konce, který třímá spotřebitel.
Český spotřebitel stále ještě se při nákupu řídí ponejvíce cenou. Málo si uvědomuje, že svým výběrem podporuje určité obchodníky, výrobce, dopravce, obecněji pak ekonomiku toho kterého státu. Vzato ad absurdum, tím, že nakupuje např. ve velkých hypermarketech, padá na něj i trocha odpovědnosti za to, že je naše republika zasekána obludnými megamarkety postavenými na zelené louce.


Nákup je volba
Volíme nejen do parlamentu, senátu a do obecních a městských zastupitelstev; kapitalismus je vláda peněz a tedy především penězi můžeme věci ovlivňovat, každý nákup je volbou, volbami. V tom je pravá moc obyčejných lidí, kteří jinak mají pocit, že vše kolem se děje bez ohledu na jejich názory a potřeby.
Každý nákup je hlasováním, kterým říkáme, že souhlasíme s tím, jak se firma chová k životnímu prostředí a k zaměstnancům, kterým dáváme najevo svou spokojenost s výrobkem, s poměrem ceny vůči kvalitě atd.

Někdy je rozhodování složité, když rozhodujeme podle více kritérií, jsme přehlceni informacemi, nebo na zboží, které bychom chtěli zvolit, nemáme peníze. I to lze vyřešit a sice logickým omezením podmínek - ignorací zboží, k němuž máme nějaké výhrady. Tím se výběr zúží a zjednoduší.
Např. pokud člověk nesouhlasí s dovozem zboží přes půl zeměkoule a třeba s politickým zřízením v Číně, nebude jednoduše kupovat čínské zboží.
A pokud máme omezené finanční možnosti, můžeme zkrátka koupit méně zboží jiné značky, nebo nákup odložit.

Takové pojetí nakupování samozřejmě přináší řadu nesnází: studování pidipísma etiket a dohledávání informací, protože etiketám se nedá věřit (př. viz zde) a časté postávání před regály namísto rychlého naházení zboží do košíku.
Čisté svědomí zkrátka něco stojí.


Co se týče českých biopotravin, je nedostatečná poptávka i produkce.


Skutečný a ideový problém zemědělství
Skutečných problémů v zemědělství je celá řada. Daly by se rozdělit na právně administrativní - nesmyslné a protekcionistické předpisy EU zvýhodňující určité země a určitá odvětví. Dále jsou to problémy tržních diskrepancí - zejména problém externalit a z obou zmíněných faktorů pramenící nedokonalá konkurence.

Další okruh problémů by se dal nazvat ideovým. Zejména lidé ve městech, jejichž podíl na celkovém počtu obyvatel roste, mají často pocit, že žít nezávisle na přírodních podmínkách lze a to dlouhodobě. Kredit péče o krajinu a o pěstitelství a chov klesl na minimum a někdy i pod něj, k jakémusi dnu opovržení. Snad i proto, že se příliš rozevřely nůžky mezi sterilním a dokonalým světem techniky a nevypočitatelným, na přírodních jevech závislým zemědělstvím, možného symbolu dřiny, chudoby až bídy, světem nedokonalosti obecně - pachů, špíny atd.

Je zapotřebí zemědělství rehabilitovat, dát mu prostor i v médiích nejen v okamžiku přírodní pohromy či jiného excesu.
Technicistní přístup k pěstování a chovu, pojímání zemědělství jako průmyslu sice stále ze setrvačnosti funguje, ale okamžik troskotání je už na dohled.
Důsledky zelené revoluce zanedlouho plně projeví. Neúroda a očekávatelný růst cen ropy (a tím i pohonných paliv a hnojiv) v kombinaci s klimatickými změnami požene ceny potravin vzhůru.


Ani vyhlídky vývoje nezaměstnanosti nejsou růžové. Chtělo by se tedy říci, že možná by nebylo úplně od věci věnovat půdě a krajině doslova lidské péče. Určitě by to prospělo i její estetické stránce a mohla by opět získat lidský rozměr.


Problém disproporce ceny a kvality
Setkáváme se s tím denně, jak je možné, že máslo z Německa je levnější než české? Naprosto není možné jej vyrobit levněji, pokud by neexistovaly nerovnosti výše zmíněné.
Velký problém je i současné nastavení systému prodejních kanálů: producent - velkoobchod - maloobchod - spotřebitel.
Není příliš velkým luxusem živit celou armádu obchodníků (místo toho, abychom je třeba vyhnali na pole ekologicky hospodařit:)?)


Změna kanálů
Jsme zvyklí na komfort maloobchodů, nemáme doma velké komory ani sýpky, nakupujeme promptně, ad hoc dle potřeby.
V budoucnosti se počítám z důvodu vysokých cen ropy vrátí vše k tradičnímu modelu, kdy půda kolem obce živí její obyvatele. A také zpracování prvovýroby bude probíhat v dané lokalitě.

Potraviny by se pak mohly dostat ke spotřebiteli prostřednictvím farmářských trhů (pozitivní příklad zde), nákupu přímo od zemědělce, tzv. ze dvora (u nás stále raritní jev), nebo prostřednictvím dříve běžných pojízdných prodejen prvovýrobců, příp. velkoskladníků, které by umožnili nákup ve velkém.
Jedině tak je možné zachovat příznivý poměr kvality a ceny, podporovat zaměstnanost a k životnímu prostředí nejšetrnější lokální produkci a spotřebu.


Srovnání


Hrách z konvenční produkce
Hrách z ekologické produkce
Výnos v roce 2010 [t/ha]
1,981
2,032
Cena výkupu v roce 2010 [Kč/kg]
5,6
10-15*
Maloobchodní cena [Kč/kg]
30-35
50-70
1 Zdroj: http://vdb.czso.cz/vdbvo/
2 Zdroj: http://eagri.cz/public/web/file/138821/SVZ_LUSKOVINY_11_2011.pdf
* Výkupní ceny bioprodukce od farmářů ve srovnání s konvenční produkcí bývají 1,5-2x, u zeleniny až 3x vyšší. Cena je odhadnutá.
 
Tabulku uvádím jen pro přehled, aby bylo zřejmější, že nákup biopotravin přímo od zemědělce by byl cenově dostupný i pro dnešního spotřebitele konvenčních potravin.


A to je vše, přátelé.

Arbiter Artis

5. ledna 2012 v 21:38 Výtvarné umění

Tentokrát o umění jako prodejním artiklu, o umělci jako obchodníkovi, o hodnotě uměleckého díla ve vztahu k tvůrci. Výchozím bodem je rozhovor se sběratelem moderního umění a galeristou Richardem Adamem (ČR Vltava, 1.1. 2012, pořad Čajovna).


Tvrzení č. 1: Umělec si buduje značku


Otázka umělecké značky je velmi ošidná věc. Samozřejmě, při nákupu spotřebního zboží není bez významu - usnadňuje zákazníku orientaci;moudrý zákazník se ale rozhoduje spíše podle toho, jak zboží dopadlo v testech a jak jaké má reference. (Kdo má alespoň základy marketingu ví, že mnohdy značka slouží jen k vytvoření iluze výlučnosti a odlišnosti, která ve skutečnosti neexistuje, nebo je zanedbatelná.)

Proč by si ale měl člověk vybírat umění podle jména - značky? Umělecké dílo nemá datum spotřeby ani záruční lhůtu, a až na výjimky se na něm nemá co porouchat. Zájemce by si měl vybrat podle vlastního vkusu bez ohledu na to, co mu doporučuje obchodník. (Jen na okraj: např. společnost ArtPro, s.r.o., v inzerátu hledajícím nové prodejce uvádí: "vzdělání uměleckého směru není podmínkou, naopak vítáme ekonomické, popř.technické vzdělání".)


Problém vztahu díla se jménem umělce je velmi ožehavý. Především se mi zdá, že posedlost značkami je v oblasti umění nepatřičná, že nasazuje klapky na oči. A že je pak mají nejen obchodníci, ale i kritikové a dějepravci umění.
Dochází pak proto k různým excesům při tvorbě tržní ceny i k nesprávnému posouzení kvality děl.
"Odtržení" jména od díla by skýtalo větší otevřenost vůči neznámým tvůrcům a ztrátu jistot pro tzv. zavedené.

Posuzovat každé dílo individuálně je těžké, proto se občas tvrdí, že to nejde. Pravda je ovšem taková, že přihlížet k jiným dílům téhož tvůrce by se mělo přihlížet jen z důvodu srovnání - hodnocení celku je zase jiná věc.
Nedávno jsem - tuším že na Kunstforu - četla příspěvek mladého umělce, který se svěřoval, že následkem příliš časného úspěchu psychicky vyhořel a teď se bojí, že už nikdy nic nenamaluje. I kdyby to tak bylo, nemělo by to výtvorům ubrat na kráse - a ceně.
Opačný případ je tvorba ze setrvačnosti - jak přistupovat k dílům, která jen vykrádají své mladší, ceněné sourozence?


Jak značku vybudovat? Jednoduše vyplňujete své CV těmi správnými slovy jako křížovku. Od vzdělání, přes dobře znějící zahraniční studijní pobyty; publikování a přednášky mu dodají lesku intelektuála, výstavy, zastoupení ve sbírkách a ocenění grandiózně uzavírají tento certifikát kvality.
Nadto by měl být umělec sám sobě manažerem, což jsou dvě naprosto neslučitelné věci a ztěží je lze skloubit, aniž by jedna na úkor druhé neskomírala.


Tvrzení č. 2: Začínající umělec by měl být vděčen za almužnu


Takhle doslovně to Adam neřekl, ale přesně tak to vyznělo.
Dokonce i přidal k dobru, že mu umělci telefonují a prosí jej o nákup svých děl. Neostýchal se jmenoval konkrétní osobu, která takto chtěla získat peníze na Vánoce, což mi připadá - i přes dnešní postavení dotyčného - nanejvýš trapné.
Adamův názor vyzněl asi takto: začínající umělec by měl prodávat za minimum, měl by být vděčen, že vůbec někoho zajímá. Vděčnost za zájem je na místě, za almužny nikoli.


Tvrzení č. 3: Je lepší být špičkovým sběratelem než špatným umělcem


Snad ano, ale co dělá sběratele špičkovým?, kde jsou pro tento superlativ nějaká kritéria? Nejspíš konzistentnost a rozsah. První je otázkou osobního vkusu, druhé peněz. Když necháme stranou peníze, zbude nám vkus, a sotva který sběratel by o sobě prohlásil, že má mizerný vkus.
Pan Adam se neskrýval pověstí, kterou prý sluje jeho sbírka a co se o ní praví: kdo v ní není zastoupen, jako by nebyl.

Pokud se někdo cítí být arbitrem ve věcích uměleckého vkusu, nešť. Chvástání ovšem nebudí příliš důvěry.