Únor 2012

Evokace minulého

25. února 2012 v 23:34 Co se jinam nevešlo


V roce 2007 vydala nakladatelství Host a Vltavín německo-českou knihu básní Petra Čichoně Pruské balady/Preussische Balladen. Přiložené CD se zhudebněním některých z nich není jedinou její zvláštností.
Údajně se autor podílel i na vizuální stránce knihy, CD. Obálka je záměrně strohá a chladná, zdobí ji jen duralová destička s dvojjazyčně vyvedeným nápisem.
Prusko, dnes neexistující státní útvar, představuje svorník 2 tématických celků knihy: 1. věnovaný Slezsku, Hlučínsku (Čichoňově rodišti) a 2. zasazený do reálií Německa 2. světové války a okamžiku těsně po ní.



V zasněženém Slezsku je kraj identifikován pojmy místního koloritu rázu zeměpisného (Landek, Odra) a dnes již historického (baron, uhelná kaluž,...); historie zde vzlíná do přítomnosti tím příjemnějším způsobem. Nejsou tolik zatížené marasmem nacistické symboliky, potkáváme tu živé lidi (milence), ne jen stíny minulosti. Báseň Červeň domů a v nich bídu osvěžuje formou blízké lidové písni.

Druhá, delší část nazvaná Árijská láska provokuje svým elegickým tónem, Čichoň jako by štkal nad nacistickými pohlaváry zemřelými i těmi, kteří prchli do Jižní Ameriky. V básni Chtěl bych vše vrátit, ale chtěl bych, aby to bylo jako kdysi jako by vzpomínal na minulý život a lásku prožitou v Berlíně, Berchtesgardenu. Najdeme tu i náznaky rasismu (př. Hajot lager podél lesa).
V mnoha básních se vyskytují spojení snad prvoplánově úderná a tím i trochu směšná ("německé nebe"; "orel jak labuť na střechách spí, orel jak labuť nikdy neodletí").

Ale najdeme i takové, v nichž se podařilo s jistou uhrančivostí zachytit okamžik těsně po válce, "stav alfa" (Ve Sprévě teče splín) i emocionálně vykreslit tragédii pracovních táborů (Den i noc mě stejně bolí).

Zvláštní pozici ve sbírce mají básně, které otevírají a uzavírají oddíl Arijská láska (Zem gongem zní, K mé duši přilétly sovy). Vymykají se nejen zvláštní typografií a menší velikostí písma, ale jejich lyrické ladění dává sbírce další rozměr a Čichoň se v nich projevuje jako skutečný básník.



Sbírku by bylo možné přirovnat stromu rozťatému bleskem vedví: jedna větev se zelená, druhá je ohořelá přehnanou patetičností a neobroditelným výrazivem nacistické ideologie. Přibližně halb und halb.





Z poslechu CD bude mile překvapen, kdo Čichoně dosud neznal a zároveň má rád melancholicky laděné písně. Hudební kabát balad je jednoduchého, ale promyšleného střihu. Hlavní linku tvoří samozřejmě Čichoň osobně (zpívá, kytara). Velmi dobře a nápaditě se ve skladbách uplatňuje trubka, nástroj - chameleon, jednou syrost sama, podruhé jako lehce posmutnělý oznamovatel. Nálada písní příliš nekolísá, o to je zajímavější sledovat jemné nuance ve změnách aranžmá (přechod na jinou tóninu, rockovější "drajv", jinde jemný ženský vokál atd.) .

Písně jsou až na příslovečnou výjimku nazpívány v obou jazycích, s přízvukem velmi "německým". Kupodivu tato drobná vada nepůsobí komicky, spíš dotváří atmosféru a dodává písním na zajímavosti. Je dobře, že byly zvětšiny vybrány texty, v nichž politicko-ideologické fráze a symboly nebují.



K samotnému překladu se zevrubně a velmi odborně vyjádřil ve své recenzi Radek Malý v časopisu Weles. I podle mého názoru jsou velmi zdařilé, nedovíme se však, kdo stojí za pseudonymem překladatele Ernta Weichmanna.

Celkově, ačkoli tato rozporuplná sbírka vyvolává v mnoha ohledech oprávněný odpor, není na místě ji smahem odmítnout jako celek. Obzvláště to platí u zhudebněných balad, v českých hudebních vodách svou uhrančivou atmosférou vzácný, poslechuhodný jev.




Ukázka:

IV.
Skončily mé dny,
žiji jen v Adžni.
I.
K mé duši přilétly sovy
sedly si na strom šimšapový.

III.
Bez mistrů a lásek potloukám se zemí
a nalézám je tam, kde nikdo není.

II.
Ach, bohové, jste-li mrtví na živu,
pomozte mi, pomozte mé zemi!







Úpadek knihovnictví v Čechách

17. února 2012 v 11:45 Společnost

Vývoj knižního trhu a stavu knihovnictví pozoruje náruživý čtenář s obavami a znechucení zároveňm. Stát se rozhodl šetřit na něčem, co by mělo být pro novodobou společnost nedoknutelné: na dostupnosti informací (nejchudším) (internet zdaleka nelze považovat za dostatečnou náhradu knih...). Podívejme se v kostce na trendy ve financování knihovnictví.
Snížení výdajových stran rozpočtů knihoven vedlo k rušení poboček v největších městech republiky. Městská knihovna v Praze uzavřela 5 svých poboček, Knihovna Jiřího Mahena 4.

Podívejme se dál na investiční akce Mahenovy knihovny v Brně. V loňském roce vynaložila peníze na následující:

- nákup nových LCD displejů pro vyhledávací terminály - velmi nepraktických. U stolu s hloubkou cca 60 cm je displej s úhlopříčkou 50 cm naprosto kontraproduktivní. Prastaré obrazovky s nevábným designem nebo i ty novější, s designem bezvadným, sloužily lépe a jistě bylo možné nakoupit mnohem skromněji/vyměnit jen část. Podotýkám, že se jedná se o desítky displejů.
Ze zkušenosti vím, že v zahraničí se kvůli designu rozhodně neutrácí a překvapivě si tamní studeni vystačí i s horší výpočetní technikou, než naši zde.

- Další doklad, že se ve veřejném sektoru netroškaří, je nákup nového vybavení do půjčovny hudebních nosičů a posluchárny. Vše zbrusu nové. Místo výměny několika křesel či zakoupení nových potahů byl nakoupen nevkusný nábytek v hnědé a pistáciové, a aby posluchači bylo veselo, stěny vymalovány na oranžovo. Bezpochyby nejsem sama, kdo utrpěl estetickou újmu.

- zavedení nového vyhledávacího katalogu. Ten lze označit jen slovy katastrofa, utrpení. "Nové přátelské a jednodušší prostředí" vyžaduje po čtenáři k objednání média 5 místo původních 3 kliknutí, ale co hůř, vyhledání trvá mnohem déle a je tuze nepřehledné. Po každém přihlášení se objeví obtížná tabulka s výzvou k hodnocení právě vrácených knih. Obrazovka se hemží obrázky, barvami, ikonkami twitteru, facebooku a dalších nesmyslů, skutečný labyrint pro oči.
Ještě středověcí filosofové v lidském mozku předpokládali místo/komoru se zdravým rozumem (sensus communis), pak začal tento být považován za přeceňovaný. Dnes nejenže nevěříme této pošetilosti, dnes je víra v jeho existenci sama pokládána za pošetilost.


Výroční zpráva za loňský rok zatím není dostupná. Přesto lze nahlédnutím do starších zpráv leccos odhadnout.
Téměř s jistotou můžeme říci, že šlo o nějakou dotaci/grant, který knihovna dostala na tento účel a hájila by se tím, že peníze jinak vynaložit nemohla. A s touž jistotou můžeme tvrdit, že se jednalo o částky v řádech statisíců. Pokud je to tak, jak říkám, je celý systém grantů je k ničemu, a toho, kdo o nich rozhoduje, bych nepustila ani za kasu v potravinách.

Knihovna "investuje" do nefunkčního hardwaru a softwaru a nevzhledného mobiliáře a nakupuje elektronické čtečky, zatímco na knihy peníze nemá. Nasnadě je klíčová otázka: forma (vybavení, technologie) nebo obsah? Čtenářů knihovně ubývá, ale snažit se zastavit či dokonce obrátit tento trend vynákládáním peněz na výše zmíněné věci je pusté plýtvání. Kniha vydrží desítky let, i drahý monitor či čtečka stěží jednu dekádu (a zbude z ní jen elektrošrot...).

V malém měřítku vypadá situace podobně i na maloměstě o několika málo tisících obyvatel: peníze se vynakládají v případě knihovny v městečku XY na techniku (2 multifunkční zařízení k tisku, skenování) popř. na dámské časopisy, na knihy prý není místo.

Knihovny, bašty vzdělanosti, útočiště chudých žíznících po informacích a krásné literatuře, se pomalu bortí.
Něco na tom Mayském kalednáři asi bude.

Rehabilitace chůze

10. února 2012 v 14:33 Společnost




O chůzi tu už byla jednou řeč. Tentokrát z trochu jiného pohledu - o chůzi jako o nejjednodušším způsobu dopravy/cestování.


Užívání dopravních prostředků se stalo samozřejmostí, o které se nepřemýšlí. Na jízdu osobním automobilem se vedle základní, přepravní funkce váže celá řada souvislostí - sociální, ekologické a mnoho dalších.

Vlastnictví a jízda osobním vozem je výrazem společenského postavení, výrazem moci dopravit se separé bez nutnosti tlačit se s ostatními ve vozech HD, tedy moc uzmout si část veřejného prostoru jen pro sebe, mnohdy jde také o výraz vlastní důležitosti (argument nezbytnosti být hned tu, hned onde) a ač by to tak málo kdo formuloval, je auto i výrazem moci překážet, bránit v chůzi, čili umenšovat svobodu chodců a jiných, na prostor nenáročných vozidel a konečně výraz moci zohavovat prostor (pakliže mi nevěříte, zkuste se podívat na fotografie měst tak před sto lety; myšleny jsou ale i komunikace samotné).



Dopravní kultura jak ji známe se u nás začala rozmáhat v 2. pol. minulého století. Nese s sebou nejeden negativní důsledek. Pakliže jezdíte autem, nemáte čas (a později ani zájem, vizte níže)sledovat okolní krajinu. Problém je vlastně složitější. Rozvoj dopravy šel ruku v ruce se změnou péče o krajinu, lépe řečeno o její zmechanizování. Malebnost krajiny začala rychle mizet, stejně tak polní cesty. Takovou krajinou už není radost jít: není kudy (polní cesty pokud nebyly rozorány, jsou v dezolátním stavu a netvoří souvislou síť) a není se ani na co dívat (mnohahektarové lány monokultur bez tradičních záchytných krajinných bodů, na okrajích měst i obcí průmyslové zóny a skládky všeho druhu). Chodit po silnicích je nepříjemné i životu nebezpečné a jinudy to zkrátka není možné.



Ještě několik generací nazpět bylo pěší cestování běžné. Moje prababička chodila každý týden na trh do asi 10 km vzdáleného města. Karel Klostermann v jedné své vánoční povídce píše, jak se jako žák vydal večer před Štědrým dnem domů, aby po 13 hodinách cesty dorazil domů rovnou na snídani.

Dnes bychom takového člověka považovali rovnou za šílence. Stačí naznačit, že uvažujete o cestě mnohem menších rozměrů a uslyšíte nejspíš "Tak to si na to radši vydělám". ...představa chůze jako něčeho tak nepříjemného, že je lepší strávit čas prací a vydělané peníze směnit za jízdenku.



I M. Kundera v Nesmrtelnosti píše o cestování automobilem jako o přemísťování z jednoho bodu do druhého co možná největší rychlostí, protože to mezi tím není hodno pozornosti.



Rehabilitovat chůzi, pěší cestování by nevyžadovalo jen od omezení automobilové dopravy, ale muselo by jít ruku v ruce s větším zájmem o krajinu, estetiku životního prostředí obecně.

Nezřetelné pevniny umění

9. února 2012 v 23:48 Výtvarné umění


Je velmi zajímavé moci nahlédnout proces, jakým se z neznámého a neuznávaného tvůrce stane uznávaný umělec.
Paul Valéry ve svých Literárních rozmanitostech trefně poznamenává, že k tomu, aby se umělec zapsal do dějin, musí dojít k souhře dvou okolností: k produkci samotného díla a "produkce jisté hodnoty díla těmi, kdo je znali, kdo je měli rádi, kdo mu zajistili slávu, rozšíření, zachování a přežití."
Jednoduše, musí se najít někdo, kdo rozpozná v daném díle jeho hodnotu a postará se o to, aby získalo uznání a věhlas.


Myslím na umělce a jejich díla, která byla ztracena či zapadla, či souhrou nepříznivých životních podmínek nemohla vůbec vzniknout.
Řada děl i dnes uznávaných geniů byla za jejich života prostě vyhozena jako nepotřebné smetí (řada obrazů Goghových, texty Chlebnikovovy etc., etc.).


Ale zpět k neznámým. Uveďme alespoň nějaký příklad: Tadeáš Biron, vl. jménem Josef Kouřil.
Pocit neuznání a nevyužitého tvůrčího potenciálu a nedostatku tvůrčích podnětů (pracoval celý život ve fabrice) nahlodal i jeho básně. O dotyčném jsem se doslechla, že negativní soudy jeho manželky měly podíl na tom, že notnou část své tvorby zničil (údajně všechno ante quem 1984).


Jmenujme ještě alespoň jednoho výtvarného umělce. Ku příkladu Teodor Rotrekl. Ve slovech rodinných příslušníků zesnulého malíře bylo cítit jakousi zkamenělou výčitku - neměl svého "apoštola". Politické režimy svými díly provokoval, avšak výrazem nezapadal ani do koncepce milovníků undergroundu. Do "Akademických dějin" se proto nedostal a v povědomí přežívá téměř výhradně jako ilustrátor scifi a fantasy. (Nutno podotknout, že nucený odchod z centra výtvarného dění se negativně podepsal na kvalitě jeho pozdějších děl.)


Proč je pro neznámé tak těžké prorazit, či být (znovu)objeveni? Tak zv. klasici jsou nám předloženi na talíři jako krmě, která se neodmítá. Pokud nám na poprvé nechutná, hledáme chybu v sobě. Ochota zabývat se tím, co se nám hned nelíbí, ovšem exponenciálně klesá s díly, které nepatří k vyhlášeným. Narazíme-li na dílo neznámého autora, je naše trpělivost pramalá - nemusíme se obávat, že případná neznalost/nepochopení nás společensky znemožní.

Prokutávání se k jádru věci posiluje ducha a pěstuje estetický cit. Je však dobré se cvičit i na špercích dosud neopuncovaných i na těch, které se jeví být obyčejnou bižuterií.

Utrpení Martináče hrušňového

9. února 2012 v 23:13 Zámyšlenky




Říká se někdy "trpět jako zvíře", ale trpí i hmyz? Na sklonku léta jsem našla na místě zcela nepoetickém krásnou můru. Vypadala, že je mrtvá, a tak si ji vzala domů. Jenže doma po vytažení ze sáčku začala splašeně kmitat křídli. Rychlé chvění, něco jako předsmrtné nervové záškuby. Na záhoně dožívala, či spíš umírala, ještě 3 dny.



Dospělci martináče žijí jen 2-3 měsíce, 3 dny z toho je poměrně značná část života (nevím, jak dlouho už skonávala, než jsem ji našla...). Cítí můra bolest a pokud ano, jak? O utrpení zvířat zjevně nikdo nepochybuje, když se mu přirovnává utrpení lidské. Ale napadlo někoho přemýšlet na utrpením nižších živočichů? Možná je míra utrpení dána mírou uvědomování si jej. Pak by Saturnia pyri trpěla jen tak zlehka, patrně co do lehkosti jejích křídel.