na Blog.cz

sešroubuje, snýtuje, sková

(fíčurová melanž)

Romatnické město, řeknete si, když do Výmaru přijedete poprvé. Samou krásou se skoro roztéká. Z každého nevydlážděného kousku země, velkého třeba jen jako dvě dlaně, tryskají trsy květin. Ordnung, kam se podíváte: ze stromů neopadává listí, na zemi neleží jediný odpadek. U nás, i kdyby se povolala celá armáda zametačů a zahradníků, nedopracovali bychom by se takové dokonalosti.

Jenomže... něco jako by tu vysávalo vzduch potřebný k nadechnutí, to něco, co vysává i veškerou nečistotu. Je zajímavé, že někdy ani netřeba znát souvislosti, aby člověk vytušil, že...pod oním lakem nádhery něco tlí: prach a listí v přilehlém Buchenwaldu.

Před a za druhé světové války bylo město baštou NSDAP.

Buchenwaldský koncentrační a vyhlazovací tábor je dnes upraven a nachystán pro turisty a jiné návštěvníky, v kasárnách po důstojnících SS je ubytovna pro mládež.

Výmar je město s přebohatou kulturní tradicí. Na každém nároží stojí nějaká busta nebo sousoší významného umělce či filosofa (Hummel, Goethe, Wagner, Schiller, Liszt...). Také tu žil básník a dramatik Johannes Schlaf, dvojznačné označení Schlafweimar kýmsi vyřčené má něco do sebe.

Ač dnes město působí lehce ospalým dojmem, dřív tu byl pravý kulturní kvas. Elizabeth Förster Nietzsche, která má velký podíl na pozdějším zneužití bratrova díla nacisty po jeho smrti pozvala do Výmaru architekta H. C. van der Veldeho. Dům Nietscheových se stal místem setkávání umělců. Van der Velde, tento dům upravil a výstavbou budovy pro školu umění a řemesel se stal předchůdcem Bauhausu.

Bohužel, po Bauhausu zde mnoho stop nezůstalo, jsou neznatelné. Výmařané novoty trpěli jen neradi a nakonec odmítli školu dále podporovat. Výmarská klasika, zdá se, zvítězila.

Stejně tak na Nietzscheovu bustu/sochu jsem ve městě nenarazila. Zůstal dům, v němž dožil - archiv jeho děl. Dojemně vykroužená okna od Van der Veldeho lze rozeznat i v počínající tmě. Na zpáteční cestě z procházky od potemnělého domu jsem potkala kočku hlídající jednu vilku. Čeština se jí nelíbila, ale na němčinu se špatným přízvukem reagovala lépe než prodavačka minerálů, která odsekla Ne ještě dříve, než jsem dokončila otázku. Nejspíš výmarská klasika.

Každý někdy udělá chybu. Když člověk sám sebe vezme jako pozorovací objekt, může zjistit překvapivé věci: jaký mechanismus se spouští v hlavě toho, kdo chybu udělal a taky - na základě vlastní zkušenosti - si může promítnout, co se asi odehrává v hlavě dotčeného.

Na začátku je tedy zádrhel, chyba, větší či menší provinění. Proviněný si je vědom své chyby, snaží se ji vysvětlit. Nejen před dotčeným, ale i sám před sebou. Jeho mozkové závity pracují, přinášejí řadu vysvětlení a výmluv, které chybu opravedlňují, zabalují ji do hávu, který opticky zmenšuje, až proviněný sám sebe utvrdí o tom, že nic tak hrozného vlastně neudělal a že jednal hnán pohnutkami více dobrými než špatnými.
Jsem přesvědčena, že mechanismus je stejný u každé chyby, které se člověk dopustí a jedině proto je možné být sám se sebou za dobře, i když je z pohledu vnějšího pozorovatele přečin často neomluvitelný.
Další faktor, který nezřídka může vést k omlouvání sebe sama, je porovnávání vlastního přečinu/ublížení s těmi, které nám uštědřil někdo jiný. Někdy právem, někdy neprávem tak můžeme touto racionalizací a srovnáváním přijít k tomu, že svoji vlastní chybu vidíme jako pod zmenšovacím sklem.

A co že se může odehrávat v mysli poškozeného? Z jeho strany funguje zase efekt opačný, všechno vidí sklem zvětšovacím. To, co mu bylo učiněno shledává obludným a neodpustitelným, všechny argumenty se mu zdají být jen hloupé výmluvy. Lidský mozek jde ale dál, dotčený sám sebe začne vidět jako oběť, zcela nevinnou a čistou, která by takového podrazu nebyla schopna. Ale skutečně nebyla? Ne, tak daleko se do svědomí nesahá. (Záleží i na zkušenosti a repertoiru prožitých nesnází.)

Pak už závisí na dvou, vlastně třech věcech, zda se situace alespoň nějak urovná. První je omluva, druhou čas a třetí odpuštění. Odpuštění je vyjádřením křivdy rozpouštějící lásky, ale také uznáním své vlastní omylnosti, odložení obrazu sebe sama jako hříchuprosté bytosti.

Vladimír Just si ve svém Slovníku floskulí vylévá žluč vzkypělou jazykovými nešvary, které se na něj (a na nás na všechny) hrnou nejčastěji z médií a z úst politiků. Při té příležitosti stihne proprat kde co: ekonomické a politické aféry i nechvalně známý odsun sudetských němců. Osvětluje, narovnává a ujasňuje nesprávné představy čtenářovy, zaplňuje mezery ve znalostech a je u toho náramně vtipný (praví čtenář, který se dosyta nasměje i u hororu).

Floskuli Just popisuje takto (u hesla došlo k):

a jinde

Musím uvést ještě alespoň jeden příklad, tak třeba heslo Charizma

"[...] Charizma má kdejaký okresní krysař, lichotí-li jeho zlověstná píšťala davu dostatečně dlouho, srozumitelně a podbízivě. [...] Charizma měl podle obecného mínění James Dean, Gérard Philllipe či Allan Delon, ale také Hitler, Tito, Castro, Che Gevara, Mao, Chomejní, Saddám i Mečiar.[...]"

Moc pěkné čtení, tento slovník, louská se jako postáciové oříšky.

Ovšem kniha je v jistém ohledu nebezpečná: ostří naše jazykové čivy a činí nás ještě háklivějšími a choulostivějšími na floskule, slovní výztuže, vadnou větnou stavbu atd.

***

Přihodím tedy nějaké drobné, jistě by si pan Just některé slovo/sousloví vybral a s chutí je rozpitval v dalším dílu slovníku.

Šéfredaktorka nejmenovaného webu radila svým ovečkám, že články musí být dobře vyzdrojované. Na vysvětlení slova vyzdrojovat pak vyplýtvala několik řádek, aby vůbec bylo jasné, o co jde. Škoda, mohla si usnadnit práci a učetřit čas jednou krátkou vetičkou.

Dotyčná osoba dále radí: Čtěte noviny!

A něco z nevysychajícího pramene internetu:

- vyvinutá komunikativnost - zřejmě protiklad zakrnělé

- jinými slovy slovní průjem o průtoku xy slov za minutu

- stresuodolnost - odolnost stresu

Na závěr tedy zpytovná otázka: Je váš stres dostatečně odolný??

Přát si, nebo si nepřát? Tahle otázka mi koluje v hlavě již pěknou dobu a vrací se častěji než revmatické bolesti při změnách počásí. Nedávno jsem narazila na Kokoliův článek na toto téma, v němž hned zkraje vyřkne jednoznačný ortel: že přát si nemá smysl, protože se přání neplní.
Já tedy za sebe musím říct, že někdy se přání splní. Ovšem... kolik ovšem je na splněném přání přisáto jako klíště!
První problém je lhůta. Splněné přání má někdy "zpoždění" i rok. Snad něco někde musí tak dlouho pracovat, snad přání pracuje k porodu.
Horší než předlouhé čekání je, že se přání vyplní jinak, než jsme si představovali. Respektive naše představivost nedosáhla, nedokázala ohmatat a podmanit si všechna místa, všechny okolnosti, všechny možné vnější vlivy, která působí při a na jeho uskutečňování.
To je problém takřka neřešitelný. Nejhůře předvídatelné a představitelné jsou lidé a jejich chování, reakce a pohnutky, rostlinky někdy velmi jedovaté.

Tak tedy přání se plní, pakliže je naše představa dostatečně jasná a přání upřímné a usilovné.
Ale někdy ne a ne. Možná je problém v tom, že jsme pomyslně darovaný pytlíček s přáními vyplýtvali a teď už se musíme protloukat bez nich. Jako v oněch pohádkách, kde osoba stačí vyřknout tři přání na věci zcela banální - aniž si to stačí uvědomit, jsou pryč.

Jsme tam, kde jsme byli. Přát si, nebo si nepřát?
S. Kierkegaard, tuším že v Opakování prohlásil, že člověk není spokojený nikdy a proto je lépe být úplně nespokojený, než být spokojený jen z části.
Něco na tom bude. S přáním je to jako s problémy: po jejich splnění se na horizontu naší mysli usadí nové (stejně jako se při vyřešení jednoho problému vynoří nový, nebo jednoduše se nám v hlavě obsedantně zahnízdí nějaký malý neřád, který bobtná do obludných rozměrů jen proto, že má dost místa).

Ještě mě napadá jedno proti, co se přání týče. Nemohu se zbavit totiž dojmu, že jakési štěstí se některých lidí nedrží příliš dlouho: po nějaké době se spakuje a tradá. Je fuč. Různí lidé mají tuto šťastnou periodu různě dllouhou. Někdy se zdá, že ti nejhorší - zločinci a vrazi - mají celý život štěstí. Již zmíněný Kierkegaard tvrdí, že takoví budou souzeni až na věčnosti neboli: je doběhne období plné nesnází a útrap až tam (za sebe musím říct, že ani tak pěkné vysvětlení pro mě není dostatečným zadostiučiněním). Ale zpět. Otázka zní: má si člověk přát štěstí a blaho, když tuší, že je zrovna ten typ člověka, co ho vzápětí osud vytahá za vlasy a štěstí odhopká za roh - nejlépe do krámu nějakého lumpa?

Existuje i názor, že sám pro sebe by si člověk neměl přát nic, neb je to sobecké. Nevím, jak moc je taková myšlenka prospěšná, ale když už se jednou vloudí do mozku, straší tam jako bezhlavý jezdec na koni.
Nutně se vynořují další otázky: neznamená mé štěstí/splnění přání neštěstí pro (neznámého) druhého? Ať už přemýšlíme místně nebo celosvětově (odborně lokálné či globálně), musíme tuto otázku zahrnout do "hry".
Možná že místně štěstí mé přinese prospěch a užitek i jiným osobám, ale co na druhém konci světa?
Nevychyluje se pomyslná váha se štěstím "neoprávněně" na jednu stranu?


Ach, problém, jak vidíme, je víc než zapeklitý, přímo pekelný.
Leč někdy nic jiného nezbývá. A tak si přejeme a podobné přemyšlování pro tu chvíli je lépe přenechat druhým.