Červen 2012

Rázná kustodka

26. června 2012 v 17:32 Výtvarné umění


historka z výstavy

V najmenované galerii na nejmenované výstavě:
Kamarád si dlouze prohlíží vystavená díla. V tom kustodka zasáhne a nevěřícně vyhrkne: To se Vám to tak líbí? Že Vás to baví, se tím tak zaobírat. Kontruju: Mě ne.

Kustodka: Takové mazanice, teď vystavuje v Mnichově, poslal nám pozvánku, aby se pochlubil... To dělají ty krásné prostory, my co sem navěsíme to tu vypadá dobře...

Ne, nebyla to kustodka Květa, byla to velmi živá paní, která neměla zakázáno projevit svůj názor, jak mají zakázáno pracovníci veřejných galerií.

Parohem do oka, kopýtkem do hlavy

26. června 2012 v 17:25 Výtvarné umění
V brněnské Redutě bude do konce září tématická výstava zaměřená na vysokou, lépe řečeno její přemnožení ve vizuální kultuře v posledních letech. Paroží v nejrůznějším provedení, vycpaniny, jeleni a srny na malbách a vůbec všech možných médiích. Bohužel zastoupeni jsou pouze 4
Těžko říct, kdo onu vlnu vyvolal a proč vyvolala takovou mánii.

O přemnožení vysoké hovoří zelení mužíci často. Slovní spojení je používají coby dýmovnici ospravedlňující "optimalizaci stavů". Že by se srny utíkaly schovat do galerijních prostor? Nebo že by se z umělců naráz stali nadšení milovníci přírody? Skutečnost je prozaičtější, jde pouze o módní trend.
Výstavy se účastní 4 dámy, 2 pánové a skupina Posedlí.
Bohužel nejde o výběr umělecky zásadních děl s tímto tématem, až na pár výjimek se vše motá kolem průměru, někdy až příliš koketujícího s kýčem.


Obrazy Martina Froulíka, Surůvkova žáka, čněly nad vším ostatním, i když byly umístěny do potemnělého přízemí. Nadchla mě už jeho výstava v ostavské Fiducii, kde se obrazy v komorním, nekonvenčním prostoru sklepní galerie vyjímaly ještě lépe. Obazy stříkané přes šablony v
několika vrstvách jsou zběsilé, divočina sama. Vypozorovat obsah není jednoduché a pokud se v té džungli někde skrývala vysoká, nevšimla jsem si jí.

Video Luďka Proška jsem nenašla; buď bylo umě schované, nebo tam nebylo vůbec.

Fotografie Kristýny Sáry Zittové mají surrealistický nádech. V sérii forografií mladých žen se (nejspíš) nemohla neobjevit vycpaná jelenní hlava, škoda.

Berta Zachrlová vypadá jako opravdová milovnice zvířat. Neomezuje se na jeden druh a jde jim nejen pod kůži, ale doslova až na kost. Libuje si v používání transparentních materiálů (průsvitného papíru, plexiskla) a využívá prolínání více vrstev i kombinaci materiálů. Při bližším zkoumání ale odhalujeme technické nedokonalosti (mnoho přemaleb, prosvítání přemalované vrstvy, praskliny v nahromaděné barvě).

Vendula Pucharová Kramářová je podle tiskové zprávy "jedním z největších taletnů, co FAVU za posledních pár let odchovala". Doufám, že tento výrok není myšlen vážně, neb Kramářová je typická surfařka módních vln - ve stylu, námětu i velikosti zvoleného fotmátu (v tomto případě obřím).

Dekorativnost a infantilita některých prací Dity Klicnarové si příliš nezadá s kýči z vietnamských obchodů: třpytky, srnky, galatní scény, fontána s růžemi - to vše pohromadě na několika desítkách centimetrů čtverečních. Přeslazené.


Posedlí vznikli jako reakce na módní vlnu srnčí a jelení zvěře ve výtvarném umění. V malé vytríně je si na zeleném sametovém polštářku hoví miniatura posedu ze žlutého kovu, který, jak fotky naznačují, by mohl být použit jako šperk. Ironický protipól snah vymáčknout z trendu co nejvíce a neschopnosti přijít s vlastním tématem.

Stíhej ctnosti, vyhýbej se nepravostem!

17. června 2012 v 14:15 Co se jinam nevešlo
Mravoučné desatero Jana Amose Komenského vlastním už léta, visí mi ve skříni a čas od času mě něco ponoukne si jej opět prohlédnout. Na ploše obyčejné čtvrtky jsou nahuštěny kromě mravoučných článků i názvy jeho spisů a základní životní milníky.
Co na mě působí ale nejvíc ze všeho je shrnující větička na soklu pravého sloupu, Komenského zásada:

"Kdo prospívá v umění a neprospívá v mravech, více neprospívá nežli prospívá."

Neboli: Nezáleží na tom, co umíš, ale jaký jsi. (Dnes modifikováno na: Nezáleží na tom, co umíš a jaký jsi, ale kolik vyděláš.)






Záměr desatero si zarámovat jsem už opustila, vše, co si před oči stavíme, abychom na to patřili, přehlížíme tím častěji, zapadá do jednolitosti našeho životního prostoru, a stává se vpravdě neviditelným...

Konvergence

14. června 2012 v 15:26 Výtvarné umění

Médium fotografie a malby si vzájemně vyměňují své výrazivo už pár desítek let. Tak třeba hyperrealismus v malbě má na svých bedrech již 5 křížků a detailní kopírování fotografie ve zvětšeném měřítku pokračuje dodnes - jakkoli smysl tohoto počínání uniká mému pochopení...


Pokud bychom chtěli nějak charakterizovat poslední malířskou dekádu, museli bychom konstatovat následující: digitální technologie jsou tím, co udává takt dnešní malbě, někdy bychom mohli mluvit až o nadvládě.
Možnosti programů na úpravu fotografií i vektorové grafické editory jsou fascinující hračky. Malíři v honbě za výrazem doby ani nemohou pro inspiraci sáhnout jinam.


Funkce trasování rastru, převádějící fotografii na vektorový typ obrázku, nám ozřejmí, proč v galeriích nacházíme jeden a týž malířský výraz.
Přemalovávat fotografie (upravených i neupravených) se stalo programovou náplní mnoha malířů a nevidí na tom žádnou vadu ani to neskrývají - ještě v 19. století bylo čerpání z fotografií vysmíváno.


K charakteristice masového malířského trendu současnosti patří dále záliba v šedé barvě (typické - barva betonu) a naopak i v barvách zářivých, svítivých (evidentní snaha šeď oživit, ale stejně jako ta i ony jsou neživé).
Neudiví nás ani, že obrazy nekonečně množí realitu neúprosně pravoúhlých pokojů, časté jsou průhledy jimi do dalších místností, výhledy z oken a veduty panelákových sídlišť či jiných postfunkcionalistických krabicovitých staveb .


I když tento proud převažuje, není jediný. Mohli bychom identifikovat další, například jeden, kdy se smíchá staré i nové, všechno se protřepe a vylije bez ladu na plátno. Raději nebudeme ve výčtu pokračovat, jen ještě třeba dodat, že tendence napodobovat, vypůjčovat si od druhých (motivy i styl) je obrovská a těžko vysvětlitelná v době kultu individualismu. Asi to s ním nebude tak horké, když všichni jako jeden muž touží kráčet ve stejném rytmu a vytvářet věci, které odpadnuvší od ruky tvůrce, těžko bychom v nich poznali otisk jeho osobnosti.