Červenec 2012

Kult výročí

26. července 2012 v 20:36 Co se jinam nevešlo

"Kult výročí je prostředkem, jak bezbolestně a povrchně utvářet "kulturní elitu", kterou nutno s ohledem na konzumní trh neustále rozšiřovat. Je to způsob, jak konzumovat dějiny (v kontrastu k porozumění)." [John Berger, O pohledu]



Krásně a výstižně řečeno. Žijeme v zajetí tohoto kultu, potácíme se od dat úmrtí k datům narození a zpět, od 150. ke 160. výročí atd. A pořád, což je to nejvíce vyčerpávající, se snažíme hledat nové úhly pohledu, pod kterými osobnosti, nebo také události ještě nazřít. Geografická forma kultu vypadá tak, že stačí, aby si osobnost doslova někde odskočila na stranu a už se na budově ocitne tabulka: Tehdy a tehdy dotyčný pobýval v tomto domě.


Chci tím říct, že připomínání si určitých osob je na místě, ale mělo by se tak činit s rozvahou, nejen aby zbyl prostor (a pozornost) pro ostatní, kteří - ať už z přehnané úcty k prvně jmenovaným, z pohodlnosti, nebo dokoce z neznalosti - jako by neexistovali. Ale také protože hrozí, že se neustálým omíláním se z byť sebelepších děl stane kus poněkud ohmataný.


Např. na kulturní rozhlasové stanici Vltava je současným a méně známým skladatelům vymezena odhadem 1-2/10 vysílacího času. A proč? Podle průzkumu si 80 % posluchačů přeje slyšet známé skladby. Bludný kruh neznámosti z příčiny dosavadní nehranosti je již zabudován do "vysílacího schématu" a s touto konstrukcí nelze jen tak hnout.

Ostatně na podobný problém narážel už před více než 60 lety Athur Honegger ve svých kritických článcích shrnutých knižně pod trefným názvem Zařákávání zamenělin.


Nejde však jen o přehlížení současných tvůrců nebo tvůrců méně známých, jde i o přehlížení nejrůznějších společenských problémů, trendů, obecně opomíjení přítomnosti a budoucnosti, a to zejména v oblastech, které nejsou snado konzumovatelné (spolu s večeří např.).


Tak se může lehce stát, že navrhnete téma pro rešerši, které je poučné i "zábavné" zároveň, ale zrovna se nevyskytuje žádné výročí, žádná vhodná příležitost, k níž jej přilepit a vyrobit z něj tak událost. Jakékoli výročí je ten nejjednodušší způsob, jak takovou událost vyrobit - a prodat.


Tělo jako image

16. července 2012 v 18:53 Společnost
Původně jsem chtěla článek nazvat Ornament je zločin, ale to by byl zločin na A. Loosovi - nechci ho vykrádat, i když... asi nebudu daleko, když pojednám o přetváření těla k obrazu svému z důvodů budování obrazu sebe sama/vlastní image. Obří svaly, které slouží pouze jako ozdoba, jsou vlastně taky ornament, dekor, i když intergrální součást těla. To stejné bychom mohly říci o prsou vyzpravených implantáty. Ale zpět k mužům, kteří o sobě tak rádi tvrdí, že jsou racionální.

Za trendem vypracované mužské postavy stojí hned několik absurdit.
Zaprvé ta, že v digitálním světě, kde se už málo pracuje rukama, se pro mnoho mužů (ale i žen) stal se z těla překypujícího svaly ideál. Paže velikosti lýtek jsou ke klikání myší a práci u PC zcela nepotřebná a přesto právě ti, kteří prosedí celou pracovní dobu před monitorem, nasednou po jeho vypnutí do auta a frčí dohnat to, co za celý den zameškali: fyzickou námahu. Někteří mají dojem, že to prospívá jejich zdraví, z větší části tak činí ovšem proto, že chtějí "dobře vypadat". Svaly si pěstují a jsou na ně náležitě hrdí, stejně tak jsou ale hrdí na to, že je k práci nevyužívají, a že pracují hlavou.

Odpor k manuální práci je, nutno říci po právu, u jisté skupiny obyvatel, převážně městské, velmi silně zakořeněn. Fyzická práce jako vyčerpávající dřina nabyla v moderní doobě podobu monotónní a vyčerpávající činnosti nahrazující práci stroje.

Proč tedy ta fascinace svalstvem, když jsou lidé tak hrdí na (mnohdy spíše rádoby) intelektuální práci?
Masáž médií je vlivná, ale přece se nechce věřit, že by se každý honil za nějakými obrazy jen proto, že to uvidí v časopisech. Takže je to složitější, vysvalovaná postava muže - ideálu je propojena s představou muže zdravého a hlavně úspěšného. Kdo je úspěšný, jezdí autem, dobře vypadá a může si narazit pěknou koc.
Kdo by nechtěl být úspěšný...
Na touze mužů ženoucích se za instantním štěstím se přiživují kromě médií samotných ještě průmysl sportovní (zvaný fitness) a průmysl chemický (produkující pilulky a práškové směsy pod označením doplňky stravy).

Borci vyřítivší se večer z kanceláře nasedají do svých aut - chodit na MHD je známka chudoby - a míří k oblíbenému fitness, kde vydávají energii ušetřenou sedavou prací. Líbil se mi nápad z Městských zásahů, kdy ve fitnesscentru byly stroje napojeny na dynama a energie takto vyrobená ozařovala budovu zevnitř i zvenčí (byla průhledná). Ekologové by asi našli ještě lepší využití, například by se takto mohla mlít mouka, anebo aleopň nabíjet baterie aut, které přivezly jejich majitele k onomu fitnessssss (dřívější posilovně).



Máte všechno?

9. července 2012 v 15:03 Společnost

Sednout si dnes do kavárny s pár šestáky v kapse není zrovna oddychová disciplína.
Je totiž třeba se psychicky připravit na to, že přinejmenším každých patnáct minut přikluše číšník/ice a s gumovým úsměvem plněným ironií zazpívá: Máte všechno??
Bylo by dobré někdy na tuto hloupou otázkou odpovědět po pravdě, třeba: Nemám, potřebovala bych lednici.

Většina lidí není dost odolná a tak si objednává a prolévá své hrdlo, seč jim peněženka a žaludek dovolí. Ne všude zůstanou u přišpendlených gumových úsměvů, jsou o dost ráznější a hosta, který si nehodlá do půl hodiny objednat další pitivo, vyvedou z lokálu.
Ostrůvků klidu je čím dál méně - úměrně tomu, jak ubývá hostů s naditými šrajtoflemi, roste i agresivita pikolíků. (Kroutvor použil, i když v jiném kontextu, spojení diktatura pikolíků.)

V kterémsi rozhlasovém pořadu se hovořilo o kavárenské kultuře doby minulé, meziválečné a válečné. V těch dobách se prý do kaváren chodili ohřívat chudáci, kteří neměli na topení, jiní tam napůl bydleli - snídali, pracovali (třeba na nějakém článku) apod.

O ohřívání se dnes v kavárně nemůže být ani řeči; i jakékoli delší posezení zde musí být podloženo dostatečným finančním obnosem. Kdo ví, jestli by dnes Hašek mohl v hospodě zaplatit útratu povídkou, něco mi říká, že tyhle času jsou neodvratně pryč.