Květen 2013

Obraz ze starého žehlícího prkna

31. května 2013 v 18:30 Co se jinam nevešlo
Ne že bych o něm nevěděla, věděla, ale najednou si mi zdálo zbytečné, aby tam jen tak stálo. Řekla jsem si, že žehlící prkno zlikviduju. Nejdřív jsem ho nabídla k používání, ale nikdo se nehrnul, tak jsem se rozhodla ho rozebrat, že se dál uvidí. Celé dopoledne jsem se hrála s vytahováním čalounických hřebíků, protože prkno bylo opravované (znovu potahované), takže jich byly dvě řady. Vnitřnosti prkna byly překvapivé: pod látkou byla vrstva filce a pod ní seno! Dokonale zrecyklovatelný výrobek. Čalounické hřebíky putovaly do krabičky od sirek, seno přijde na kompost, látka a filc se spálí. Zbyla krásná dřevěná deska. Co s ní? Polička nebo obraz. Takže je to jasné. Prkno opět ožije, v dalším životě bude obrazem. Už je nařezáno a zatmeleno a čeká na své znovuzrození. Nevím, jestli se těší, ale já určitě.

crowdfunding

30. května 2013 v 20:28 Jazykový koutek

Toto anglické slovo jsem zaslechla dnes poprvé. A pravděpodobně ne naposledy. S jeho překladem se samozřejmě nikdo neobtěžuje, jde o financování davem. Granty a dotace na kulturu vyschly. Stát nebude financovat nepotřebné, zbytečné. Chcete knihu, koncert, divadlo etc.? Tak si je zaplaťte. Tohle je podstata crowdfundingu. Výběr daní je také financování davem. Opět se přiblížila doba, kdy lidé zjistí, že stát, tedy státníky, k ničemu nepotřebují, protože si navzdory placeným daním každou maličkost stejně musí platit ze svého. A tedy se jim vyplatí státníky zrušit. Nacucané pijavice samy odpadnou a nechají se na slunci vyschnout.

Snobští gurmeti a jim podobní

24. května 2013 v 22:06 Společnost
Možná jste na takové taky narazili. Je to nesnesitelná lidská varianta. Dost často se jedná o lidi, kteří vyšli z chudších poměrů a najednou ve svém blahobytu neví, protože jim chybí kulturní a duchovní ukotvení, do čeho vrazit peníze, které se jim začali hromadit na kontě, tak volba padne na to, co je jim nejbližší - jídlo, oděv, auto...
Obleční musí být, samosebou, značkové, aby měli jistotu, že je kvalitní, rádi za ně vysolí hodně, protože pak mají pocit, že si opravdu koupily kvalitu. O tom, jak se vytváří dojem kvality právě značkou a přemrštěnou cenou, je s nimi darmo mluvit, přece nejsou hloupí! Sice jim často chybí vkus nebo smysl pro originalitu, chodí jako vystřižení z módních magazínů, jako by vypadli z výkladních skříní, ale jsou se sebou maximálně spokojeni; ostatní mají za chudáky, kteří by jistě také toužili po tom komfortu, co mají oni.

A jídlo, o jídlo se starají především. Myslí si, že když se cpou extra vybranými dobrotami, které si neváhají posílat z el. obchodu, že dosáhli kdovíjaké kulturní úrovně. Pošklebují se ostatním v duchu nebo nahlas, že TI, jsou schopni sníst cokoli, je jim jedno, jak to chutná atd., jsou tak trochu na nižší úrovni, protože nerozlišují mezi čokoládou typu porcelana a klasickou hořkou čokoládou (neb ještě neměli tu možnost si ji dopřát, nebo jim na tom možná ani tolik nesejde).
Nikdo jim nevyvrátí, že kulturnost člověka nestojí na poživatinách nebo na tom, do čeho se navleče a že cpát se lahůdkami umí každý.

Jsou to svého druhu chudáci, kteří se spokojí s tím, když svého ducha občertví tzv. dobrým filmem v multikině či nějakou jinou kolotočářskou atrakcí.
Tak se za ně třebas pomodleme, ať je něco osvítí a probudí se ze svého fantasma.