Říjen 2013

Pozemský ráj a peklo

24. října 2013 v 23:58 Zámyšlenky

Stanislav Komárek se v knize Příroda a kultura dotýká mnoha společenských problémů, ale z části i problému vztahu člověka ke zvířatům a přírodě.
V hlavě se mi zvlášť usadil předestřený kontrast mezi jakýmisi pozemskými ráji domácích mazlíčků na straně jedné a obludnými velkochovy a jatkami (stručně masný průmysl) na straně druhé.

Pro domácí mazlíčky existují prodejny oděvů a hraček, školky, hotely, dokonce zvířecí psychologové; krávy, slepice a ostatní tzv. užitková zvířata živoří zhusta v otřesných podmínkách - co oči nividí... Když přijde zákazník do obchodu, nakupuje "produkty", s obrazy trpících zvířat nedojde do styku, takže je klidný a může si podvědomě nalhávat, že o ničem neví (podobně jako za druhé světové se lidi tvářili, že neexistují koncentrační tábory).

Nejhorší přitom je, že ráječky domácích zvířat jsou vykupovány právě peklem zvířat chovných. Všechny ty plechovky se smějícími se číčami a psy mají někde svůj původ. Možná že i zapřísáhlým vegetariánům uniká tato souvislost a vesele živí svá domácí zvířátka masnými plechovkami a granulemi.
- Dovolte malý př. Kdyby kočka sežrala za rok jen 40 kg "plechovek", je to asi 20 kuřat či slepic ročně.

V r. 2011 se v ČR vyrobilo 245 000 tun (!) krmiv pro psy a kočky (přepočítáno na krávy: 350 000 ks). Nevím, jsou-li tam započítány např. i všechny granule, které nebývají pouze z masných surovin, ale i tak je to ohromné číslo.
Celkový obrat tohoto odvětví za r. 2011 činil v USA 47 miliard USD.

Vždycky je to tak: jedni se mají dobře na úkor druhých, to platí nejen u zvířat.
Dřív se takový pes anebo kočka neměl v domě bůh ví jak dobře, užitková zvířata měla pře nimi jasnou přednost - tito dostali, až co zbylo od oběda, kočky si spíš musely obstarat potravu samy - ostatně to byla jejich práce.

Jak řešit tento morální problém, který, zdá se, moc lidí netrápí? Nepořizovat si domácí zvíře, nebo mu kupovat potravu z chovů, o nichž máme jistotu slušného zacházení se zvířaty?
O rozřešení se musí postarat každý sám.

Už je to tu zase – VOLBY

21. října 2013 v 20:58 Společnost


Taškařice jménem volby je opět na pořadu dne. Opět se bude porcovat, kdo co urve, kdo "udělá štěstí" coby zvolený poslanec. Jde o dost, proto vzduchem lítají miliony, kandidáti ze sebe dělají na ulicích šašky a jsou ochotni tomu plebsu i uvařit kávu nebo darovat jablko.

Ve starém Řecku se volilo losem, přičemž zvolen mohl být každý svobodný občan. Volilo se na rok, archón mohl být při špatném výkonu své funkce odvolán a když vydržel do konce ročního volebního období, skládal cosi jako účty před radou (tzv. búlé). I když tento systém nefungoval příliš dlouho (kvůli neustálým válkám od něj bylo upuštěno ve prospěch pevné vlády císařské), můžeme si z tohoto přístupu starého 2500 let vzít příklad.

O odvolatelnosti politiků můžeme zatím jen snít, stejně jako o jejich skládání účtů (podle mě by všichni museli z postu odcházet chudší, než tam přišli).

Jediná spravedlivá kampaň by byla taková, kdy by všichni kandidáti měli naprosto stejné podmínky - tedy stejný objem peněz na ni. Ideál by byl vytvořit strop podle nejmenšího a nejchodobnějšího uskupení, které se o křesla uchází. To je taky taky hudba vesmírná, takže pořád vyhrávají ti, kteří do kampaně napumpují nejvíc. Takový pan Babiš už roky předem masíruje lidi prostřednictvím svého 5 plus 2, bezplatného týdeníku. Čaroděj dobroděj, který slibuje snížit DPH, ve skutečnosti si jen chci ušít zákony na míru svých podnikatelských aktivit.

Předvolební sliby by se měly označovat přímo za předvolební lži, protože pravděpodobnost, že některá ze stran a hnutí bude zvolena nadpoloviční většinou, je rovna jedné asi jako při tvrzení, že na Vysočině vyroste do roku sopka.

A teď k vlastní volbě: porcování prasete se děje tak, že zvolíte-li uskupení, které získá pod 5 % z celkového počtu platných odevzdaných hlasů, jako byste volili ty, které jste volit nechtěli. Když k volbám nepůjdete, jako byste učinili totéž. Jediné, jak "nevolit" ty, které rozhodně volit nechcete, je vhodit do urny prázdnou obálku - hlas se stává neplatným a nikdo z něj nedostane ani cípek.

Doufám, že jsem vás inspirovala a pohrnete se k urničkám jako voda!

Čeho se ještě nedožijeme...

18. října 2013 v 13:20 Společnost
Lidi jsou spokojení, když si můžou u voleb vybrat mezi zelenou, červenou, oranžovou nebo modrou barvičkou, přičemž za "závažná" předvolební témata poslouží adopce dětí homosexuály stejně dobře jako chování pezidenta Z.

Mezi tím se za oponou vaří svinstva nejtěžšího kalibru, která dav s radostí zhltne, jen co se dozví, že je to "pro jeho dobro - bezpečnost" apod.
ZDE je zajímavý článek o jedné takové hovadskosti (omluva všemu dobytku!).

Kdo ví, jak dlouho tu ještě budou blogeři mého typu běhat po svobodě, nejspíš se brzy dočkáme nových pracovních táborů s nepohodlnými osobami, jak je zavedl Lenin před necelými sto lety.
Holt žijeme v moderní době...

Stárnoucí hvězdy

14. října 2013 v 15:47 Zámyšlenky

Tak mě včera napadlo, jak to hudební hvězdy nemají jednoduché. Na hlavní stránce seznamu jsem si přečetla nadpis článku, že si Heidy Janků nechala v padesáti udělat první plastiku a v duchu ji politovala. Musí být hrozné být strašen svým vlastním, nenávratně ztraceným mládím a krásou (eustále jim stavěnou před oči médii), a přitom mít jistotu, že vše už jen "půjde k horšímu". Tu mají samozřejmě všichni, ale hvězdy, které svůj image založili na nestárnoucím vzhledu, či se na něj příliš upnuly, na to nakonec doplatí. Ať už jsou to babičky s odvážnými dekolty, odhalující jejich povadlé vnady nebo staří borci v příliš upnutých kalhotách, všichni jsou pomalu stravováni tímto otroctvím; čas na nich koná své neúprosné dílo a oni se stávají karikaturou sami sebe.

Jaké to asi je, poskakovat v pětašedesáti po pódiu a tvářit se, že je vám dvacet (zatímco vám loupe v koleně, výšky už nevytáhnete tak s přehledem jako dřív a místy vám chybí dech)? Neříkám, někdo umí stárnout a brát to s nadhledem a humorem, hvězdy plnící stránky bulváru, schovávající své seštupované obličeje za nánosy mejkapu, jsou ovšem leda tak politováníhodné.

Modelky ze záhrobí

3. října 2013 v 23:59 Zámyšlenky

Tuhle jsem byla zase na výstavě a měla jsem potíž rozeznat, jestli na fotce oděv předvádí modelka, nebo jde o figurínu. Figurína mi připadala pravděpodobnější, ale nakonec mě přesvědčily pózy, do kterých by pannu bylo obtížné naštelovat.

Podobně mě vykolejily některé fotky oděvní výtvarnice Sedmidubské. Předváděné bolečení je skutečně hezké a výborně nafocené, ovšem na některých vypadají modelky jako pár hodin před smrtí, někdy možná i po. Pravda, někdy jim bylo pomoženo líčením, ale i tak - zřejmě v tom byl záměr.
Nevím, jestli v tom spatřovat preromantickou zálibu v záhrobí, latentní anorexii tvůrců či něco jiného - nerada bych se někoho dotkla, ale hubenost modelek je někdy opravdu za hranicí pohlednosti. Pak se nemusí ani moc snažit, aby vypadaly neživě. Až se může stát, že jako já znejistíte - je to žena, nebo panna z výkladu?

Další nikoli nevýznamná kapitola na přetřes by byla, že nabízené modely bývají hodně často pouze v malých velikostech. Sice mě tento problém netrápí, koho by ale měl trápit, jsou návrháři. Protože ignorací rozměrově objemnějších osob se dobrovolně vzdávají obrovského části potenciálního zákaznictva. Být kypřejší, hrubě by se mě dotklo, kdyby se mi tímto nepřímo dávalo najevo, že pro "tlouštíky" se prostě nešije.

Rozhlasový tip: David Vaughan - Slyšte můj hlas

2. října 2013 v 23:58 Co se jinam nevešlo
Jedna časová záležitost - na Vltavě běží v podvečer (vždy od 18.30) večerní četba na pokračování od D. Vaughana. Poslechuhodné! Dozvíte se, jak vypadala bezprostřední situace před "Mnichovem", především, jak nesmírný vliv měl rozhlas (ten německý) na manipulaci sudetoněmeckého obyvatelstva.
Ukázal se jako velmi mocný nástroj manipulace, což historie již mnohokrát doložila i mladší historie. Již odvysílané díly stihnete ještě naposlouchat zde.

Pzn. O využití dalšího moderního média - fotografie - pro účely prapagandy se můžete dočíst např. v jedné z esejí Johna Bergera v knize O pohledu.