Listopad 2013

Současná akademická malba

27. listopadu 2013 v 17:42 Výtvarné umění
Umísťuji sem článek psaný pro neznámý plátek; postřehy v něm zaznívající jsou roztroušeny ve starších článcích, ale snad nezaškodí malé shrnutí. Závěr zakulatil Milan M. Horák.


Navštěvujete-li pravidelně výstavy současného umění, možná jste si také všimli, že vystavovaná díla - konkrétně bude řeč o obrazech - mají nemálo společných znaků, někdy dokonce mohou působit co do autorství až zaměnitelně. Děje se tak přesto, že rozpětí stylů a směrů v současné malbě je velmi široké. Někdo by tento jev vysvětlil "duchem doby". Za oním "duchem" jsou ale reálné osoby, které jej formují, ovlivňují, usměrňují. Pokusíme se tyto aktéry definovat a následně ony společné rysy současné malby charakterizovat.
Hlavní příčiny formální nivelizace lze spatřovat v globalizaci a institucionálním, či spíše personálním propletenci tvořeného zejména vysokými školami uměleckého zaměření a galeriemi.

Internet jako globální médium působí velmi intenzivně a jestli existují módní vlny v oblékání, můžeme je vysledovat i v umění (viz např. móda malby vysoké lesní zvěře). Mnohem větší vliv ovšem mají na formování "ducha" současné malby instituce. Například se docela často stává, že vysokoškolský učitel na vysoké škole uměleckého směru či na akademii dělá zároveň kurátora. Může se stát, že osoba, která vybírá uchazeče ke studiu, je potom též vyučuje a z pozice kurátora následně vybírá z jejich prací a spolupodílí se na koncepci výstavy, píše k ní doprovodný text atd. Oni vyučující jsou zároveň sami umělecky činní (nelze si nevšimnout, že galerie zhusta plní právě díla akademických pedagogů a asistentů). Vytváří se tím jakýsi uzavřený kruh, jehož směr otáčení určuje několik málo osob.
Když dnes půjdete do galerie, takřka jiné umění než akademické v ní nenaleznete - občas můžete narazit na výtvory psychicky nemocných, mentálně postižených nebo dětí, ale s díly amatérů nebo autodidaktů se setkáte zřídka. Adjektivum "akademický" má však od 2. poloviny 20. století pro malíře pejorativní nádech[1] - vizuální stránku současné tvorby můžeme zčásti vysvětlovat i strachem z takového označení, asociujícího uhlazenou, realistickou, podbízivou a sentimentální malbu, a snahou se od ní odlišit.
Vypadá to, že gestičnost a záměrná neuhlazenost prozrazující rychlý spád práce je snahou o vyhranění se proti tzv. akademické malbě ve zmíněném způsobu chápání. Rychlost práce, která je z mnoha děl patrná, sugeruje dojem odvahy, rychlosti a troufalosti - atributů ideálu moderního člověka. Často lze vysledovat pózu okázale pohrdající estetickou stránkou díla, krásou, chcete-li; někdy se příliš sází se na posvěcenost jakéhokoli gesta uměleckou značkou nebo výstavní institucí.
Dalším typickým znakem nejen současné malby, ale celého odvětví výtvarného umění, je vázanost na myšlenku vyjádřenou přímo autorem či kurátorem. Důvod toho lze opět spatřovat v personální provázanosti výstavního provozu s akademickou půdou, kde se provádí umělecký "výzkum" a pěstuje se teorie umění. Obraz jako konceptuální dílo, v nejzazším případě dílo filosofické, mnohdy ztrácí svou funkci estetickou a stává se hlavně podnětem k přemýšlení. Už A. C. Danto prohlásil: "Umění dospělo ke konci tím, že se stalo něčím jiným, totiž filosofií." Číst tiskovou zprávu k výstavě se někdy stává úsměvným dobrodružstvím, protože když se jí prokousáte a pro sebe přeložíte složitá souvětí o všech redefinicích obrazu jako média, kódování a dekódování, procesech vizuality atd., zjistíte zhusta, že sdělení je banální a nicneříkající a jeho účel je podobný účelu kadidla v márnici.
Vědecký přístup k tvorbě a složitý interpretační aparát budí dojem nové vlny emancipace výtvarného umění. Jednou takovou vlnou prošla už v renesanci, teď prochází novou, která ji má z nížin umění povznést na úroveň vědy. Kdekdo dnes svou tvorbou něco "zkoumá" nebo "mapuje", ale o výsledku onoho zkoumání se už dočteme zřídka.

Jaké jsou tedy ony společné rysy vysledovatelné v současné malbě? Začněme barvou. Velmi oblíbenou barvou dneška je černá a šedá, ale také tzv. signální barvy. Hodně umělců pracuje s barvami akrylovými, které působí jinak než olejové (mohou působit tupě, nelze s nimi dosáhnout takového dojmu hloubky a při snaze o dosažení intenzivního tónu mají tendenci "křičet"). Práce s barvou se liší, již několik let však globální oblibu zažívá po plátně stékající barva. V kompozici lze vysledovat fragmentárnost, kolážovitost surrealistického ražení. Fragmentárně vystavěné, tmavé či přehnaně barevné, "uplakané" obrazy odrážejí, myslím, věrně naši dobu.
Po stránce formátu je jednoznačně hitem velkoformátová malba. Plátna o velikosti několika metrů čtverečných se stala běžnými. Je těžké říct, zda tímto umělci vycházejí vstříc galeristům, protože velké výstavní prostory je potřeba něčím zaplnit, nebo jsou tu ještě jiné důvody. Dost často lze slyšet o snaze umožnit divákovi "vstoupit do obrazu" (někdy podezřívám umělce spíš ze snahy diváka ohromit a zahltit). Monumentální tvorba měla v lidské historii vždy své místo a zdá se, že tato potřeba opět zesílila, otázka je však, zda po malbách menších formátů, které si lze bez obtíží pověsit do bytu, nezůstává prázdné místo, mezera nejen tržní.
Stylově do malby proniká velmi mnoho vlivů, nejmarkantněji asi propojování vizuality fotografie, malby a počítačové grafiky a dále čerpání z estetiky punku, pubescentní kresby a neškoleného projevu. Ve druhém případě lze opět spatřovat snahu o popření "poskvrny" akademickým vzdělávacím mechanismem a navození dojmu neškolenosti, který je podvědomě spojován s upřímností a původností uměleckého projevu. V případě prvním se jedná především o doslovné přemalovávání fotografií (někdy upravených různými počítačovými efekty) a přebírání efektů grafických programů (barevné přechody, řazení jednoduchých geometrických prvků za sebe atd.).
Tématu současné malby jsme se tímto krátkým exkurzem dotkli jen letmo. Můžeme konstatovat, že galerie jsou dnes plné právě umění vycházejícího z uměleckých škol, které bychom směle mohli označit za akademické nejen proto, že vzniká na akademiích, ale i proto, že osoby uvnitř systému definují svým výběrem, co je umění, a kolem tohoto vymezení staví hradbu proti ostatním uměleckým projevům. Jistě i v této vyhrazené oboře se najdou výtvarné talenty; mnoho jmen z akademického mainstreamu však ve zkoušce časem neobstojí, a naopak často zůstávají stranou našeho pohledu umělecká díla, která se mainstreamu vymykají, ale přitom v sobě nesou hodnotu přesahující hranice naší doby.


Polemika sama se sebou - Kubart, Balabán, Vostřebalová

25. listopadu 2013 v 22:40 Výtvarné umění
Nedávno jsem tu vyvěsila zničující komentář k výstavě D. Balabána. Faktem je, že výstava mě ani trochu neoslovila, ale recenzi od T. Kubarta
si vždycky ráda přečtu. Takže jsem tak učinila i tentokrát. Četla jsem s chutí - už vícekrát se mi stalo, že recenze na mě udělala mnohonásobně lepší dojem, než samotná výstava.
Je zajímavé moci si v duchu projít výstavu ještě jednou a dívat se jinýma očima - očima člověka velmi sečtělého, které dokáže nacházet významy a souvislosti tam, kde druhý nevidí nic. I recenze může být uměleckým dílem. Že bych si ale toužila výstavu projít ještě jednou, říct nelze.

Docela by mě zajímalo, jestli z oné výstavy odecházeli nadšení i lidé mně znalí pozadí a myšlenkového podhoubí Balabánova díla (snoby a umělce s mozkem vymytým VŠ uměleckého typu nepočítám).

Můj skromný názor je, že výtvarné dílo musí člověka chytit, upoutat. To, jestli tahle rána v pozitivním slova smyslu vyvolá přemýšlení, snění nebo oboje, je věc vedlejší.
Podmínku uchvácení zcela spolehlivě pro mě splňují obrazy znovuobjevené meziválečné umělkyně Vlasty Vostřebalové Fischerové. Vypisovat superlativy nemá smysl, její dílo je jedinečné - vynikající. Je smutné, že se dílům tak skvělým dostalo půl století po smrti autorky tak málo pozornosti. Nechápu, jak je to možné. Jedna z mála důležitějších výstav v Alšově jihočeské galerii proběhla před 27 lety. Nejspíš je to tak, že sledování hlavních proudů, které hýbou světem umění, vyčerpává pozornost do té míry, že kvalita jiného druhu se ocitá mimo zorný úhel. Zrzavý nazapadl, proč Vostřebalová Fischerová ano? Že bychom si mohli oddechnout? Kolik takových dosud na (znovu)objevení čeká? A kolik se jich nikdy nedočká?


Vyhořelý materiál

23. listopadu 2013 v 21:19 Zámyšlenky
Taky jste si všimli, že osoby, které se jednou dostanou na významné pozice, nebo jsou tzv. vidět (nejčastěji v médiích), již jen tak někdo "od válu" nedostane? Nejpatrnější je to, jak už řečeno, u osob spojených s médii - politici, herci, zpěváci atd. Samozřejmě to platí i ve všech ostatních sférách života - protože kdo se jednou ocitne nahoře, nadělá si známosti tak, že je zajištěn do budoucna. Samozřejmě někdy stačí i známé jméno.
Tak jsou neschopní politici odklízeni zpravidla na ještě lukrativnější posty.
Takový V. Špidla celých 6 let dřepěl v Komisi EU, do Čech nedolehlo z těch dálek o jeho činnosti ani pípnutí. A když mu nevyšla 2010 kandidatura do senátu, další rok se usadil coby ředitel sociálnědemokratického think-tanku v Masarykově demokratické akademie. O chléb má postráno. Vysloužilé feťačky jsou výbornými kadidátkami na pozici moderátorek tzv. společenských rubrik v TV nebo reality show tamtéž.

Stejně tak takový pan Rejžek. Plave v médiích a neutopí se. Když ho s jeho pořadem Kaleidoskop vyhodí z jedné stanice (ČR6), vyplave na hladině Vltavy s pořadem stejného názvu. (Neodpustím si poznámku, že mi svou hudební míchanicí zkazil už několik sobotních dopolední.) Podobně v televizi: po zrušení pořadu Katovna čile navázal pořadem zcela stejnéh ozaměření zvaným Kritický klub.
Má to někdo tuhý kořínek.
H. Vondráčkové vytýkal vazby na mafiány, on má zase jiné - neodvažuji se říct, že mafiánské, ale copak nepřipomínají vztahové propletence vždy tak trochu mafii? V místech, kde jde o vliv a o peníze, zcela jistě.

Líbilo se mi přirovnání Joži Kariky v knize V tieni mafie: společnost je jako dvě pyramidy, ve spodním patře jedné jsou slušní, poctiví občané (hloupí dobráci dodržující zákony), na dně druhé pěšáci podsvětí (prostitutky, pasáci atd.). Špičky obou pyramid se vzájemně dotýkají.

Pro "nocí prolezlé"

12. listopadu 2013 v 14:02 Jazykový koutek
Myslím, že nezaškodí sem vhodit taky jednou pár umně poskládaných slov. Radek Malý ve mně vzbuzuje sympatie svou rozpolceností: silnou citlivostí maskovanou cynismem, pochybností o své víře, touhou po životě plněnou i potlačovanou pitím a cigaretami. Hledá cesty domů, sám k sobě i k jiným. V jeho básních létají vrány, vládne podzim, vítr, zima a to i v létě:

Je po třešních, a švestky ještě nejsou.
Beránčí bekot. Dusno, zrána chlad.
Na márách ke vsi svatou Annu nesou.
Chce se i nechce pít, i bdít, i spát.

(úryvek básně ze sbírky Malá tma)

Malý je hodně ovlivněn expresionismem, odtud onen ostrý střih, úsečnost. Ale svým zlým pohledem a občasným bonvivánstím připomíná i starého dobrého Fr. Gellnera. A teď už R. Malý - básně ze sbírky Světloplaší:

odejít do ticha trhlinou v ohradě.
v ohradě bez koní. v ohradě šera.
a chvíli nevědět - to v každým případě.
odejít trhlinou. octnout se včera.

**
plout na dvou lodích málokdo snese.
jsem tím, co nechceš, a to tě hlodá.
majáky zhasnou. rozbijeme se.
a bude po všem. a samá voda.

**
červená světla na polňačkách duše:
když někdo jede, jenom od nás pryč.
a když už někdo třeba i k nám kluše,
má sluchátka a na provázku klíč.

**
hodina modrá. do samoty polí
jdou první srnky tančit po sněhu.
kopýtky tkají vlákna příběhu,
který se nestal. ale přece bolí.

**
ještě ne tma, ta úplná, ta tchoří.
dávno ne den, ten v poutech odveden
za pole. Tam, co myší stohy hoří
jen šeroslepo. klekánice jen.


Úryvky básní ze sb. Malá tma

Míchá se mlha. Moří dřevo řeky.
Na molu málem upad jsem a vstal.
Na mol; já. Malé málo z mnoha mál.
Navěky, pro teď. Dýmá z šedé deky.

**
To už je konec listopadu
a já bych myslel na září
Dýně mi hnijou kdesi v zadu
v zahradě, bez těl, bez tváří

**
Všude jsou lourdy Jen někde Dachau
například ve mně Co má být
Jsou ve mně pece a hlad tak bacha
Polobůh Polák Položid

**
Ke kafi sušenka jak v lepším podniku,
nicméně típe se natvrdo, o stůl.
Dokouříš, dopíjíš. Prach padá odnikud
na věci poslední posledních hostů.