Prosinec 2013

Zbytné dárky

26. prosince 2013 v 22:53 Zámyšlenky



Dávání dárků skýtá velké riziko, že se druhému nezavděčíte. I když si lámete hlavu a stojí vás to spoustu námahy, nemáte zaručeno, že skutečně uděláte druhému radost. Ne každý se obtěžuje sondováním, co by druhý tak mohl potřebovat nebo co si přeje. Pro někoho je obtížné něco vybírat, protože nemá žádné zvláštní záliby nebo je bohatý a všechno má. Pro variantu první (lenost), nebo druhou, kdy opravdu není co, se lidi rádi uchylují k tzv. dárkovým předmětům. Jsou toho dokonce plné obchody: krámů a zbytečností od podlahy až do stropu - nejrůznější keramické figurky, hrnky velké jako korbele vážící půl kila, umělé kytičky, polštářky, knížky citátů o štěstí a jánevímcoještě.

Nechápu, jak někdo může darovat druhému třeba polštářek nebo jiný předmět s fotkou svého dítěte, nebo třeba rámeček s jeho vlastní fotkou. Co to má vůbec znamenat? Darují vnoučka na polštáři, aby se dotyčnému nestýskalo, než po měsíci, dvou znovu přijedeme na návštěvu?

I takové věci se stávají. A kam si asi dotyčný postaví fotku sebe sama? Na WC, nebo na noční stolek, aby měl komu dávat dobrou noc? A aby se ráno rozvzpomněl, jak vlastně vypadá, aniž pohlédne do zrcadla? (Případně aby se později rozněžňoval nad tím, jaký byl před těmi x lety fešák?)

Chraň mě bůh před fotkami v rámečku, na hrníčcích, polštářcích, kalendářích…



Abych sama předešla té pohromě, že mně doma něco takového přistane, vždy raději dost nahlas dávám najevo, že to a to opravdu neupotřebím a nemám kam dát. A kdyby mi to už někdo podaroval a bylo by to jen trochu možné, darovala bych to dál. Jenže, ono jde často o takové ohavnosti, že bych se styděla to druhému strčit. Nevkus světem vládne.



Nová móda je darovat i na Vánoce jídlo, sladkosti nebo nějaké pití. Nehledě k tomu, že sladkostmi druhému jen ukládáme o zdraví, jsou i takové ponožky nebo trencle jistojistě užitečnější a dárek vydrží déle než po dobu jednoho svátečného posezení u kávy či oběda.

Když jsem vloni dostala miniaturní táfličky předražené čokolády, srdce mi pukalo zlostí, protože za tu cenu jsem mohla několik dní královsky jíst od rána do večera.



Ale jelikož se nedá domluvit na tom, že si nic darovat nebudeme, bude čas od času opět nutné vymáčknout ze sebe nějaký ten úsměv, i když se v nás všecko křiví.

Láska a nenávist

25. prosince 2013 v 19:59 Jazykový koutek
Před pár dny mě napadlo poohlédnout se po etymologii slova nenávist. Je to takové šelestivé slovo; láska je na tom ještě o něco hůře - trochu vaty a vanilkového aroma, barva pastelová.
Nenávist V. Machek se rozepisuje o tom, že je opakem návisti. Další jeho vysvětlení mi moc smyslu nedávala, ale toho jsem se držela a napadlo mě, že návist by mohla mít něco společného s pozdravem naviděnou.
A opravdu, J. Rejzek mi moji domněnku potvrdil:

P. nienawidzieć, r. nenavídet', s. nenávideti, stsl. nenavistь (z nenavid-tь). Původní význam kladného slovesa [náviděti] je dobře vidět na p.st. nawidzieć, csl. naviděti {s radostí se dívat}, kde předp. na- vyjadřuje vstřícný vztah k předmětu.

Nenáviděný člověk je tedy ten, koho nechceme ani vidět. To zní logicky.
Taktéž pozdrav Naviděnou! vyslovujeme zpravidla tehdy, když dotyčného chceme opět spatřit, když ho návidíme - máme rádi.

Návist jako synonymum slova láska vymřela. Možná i proto, že je příliš zvukově podobná závisti. Rejzkův slovník tu nemám, takže nemůžu dodat přesnou etymologii, ale řekla bych, že je to viděti za něčím něco (nekalého, nepoctivého, nezaslouženého...).
Zvukově je návist o něco hezčí než láska, ale zase je příhodnější, když antonyma nejsou zároveň homonyma. Leda bychom přešaltrovali na dvojici:

návist - zášť.

Vodou ředitelné olejové barvy

10. prosince 2013 v 21:00 Výtvarné umění

Dovolím si malounko osvítit/podnítit ty, kdož přemýšlí o tom, že by zkusili olejovky. Poučena příručkami jsem se rozhodla vyzkoušet vodou ředitelné olejové barvy, protože není nejzdravější pracovat s terpentýnem v místnosti, v níž zároveň spíte. (Terpentýn může způsobovat mj. kožní alergie, nefritidu alias zánět ledvin, dráždí dýchací cesty a je silně hořlavý.)

Problém je, že vodou ředitelné olejovky nejsou jen tak k sehnání. Vyrábějí je dvě firmy: holandská Royal Talens má řadu Cobra, britská Winsor & Newton řadu Artisan.
(pzn. Cobry jsou méně vydatné a hůře kryjí, Artisan mi připadají kvalitnější).

Potíž je sehnat zde oboje. Prodejci výtvarných potřeb tvrdí, že je nikdo nekupuje - jak by mohl, když o nich lidé nevědí a když je nikde nenabízejí. Někde tedy ano, ale třeba jen jednu značku a malá balení.
V obchodě, kde jsem pořídila základní sadu, už neseženu jednotlivě prodávané - a to ani malé, ani velké balení. Netřeba říkat, že malá balení jsou velmi nevýhodná.

Zatím nezbývá, než se poohlížet v zahraničí. Nebo zkusit neustálými dotazy přimět prodejce, aby rozšířili svůj sortiment.
Na závěr ještě jedna rada: na východ od našich hranic raději nic neobjednávejte.

***

Po čase chci přidat něco k tématu. Nemám zkušenosti s běžnými olejovkami, takže nemůžu srovnat, ale podle ohlasů ty vodou ředitelné neschnou o nic rychleji, možná paradoxně o něco pomaleji. Dá se na to zvyknout, jednoduše pracujete na více věcech zároveň.

Poznámka č. 2: Pokud chcete stejný hutný výraz jako u běžného oleje, používejte olejový šeps. Dodá malbě hloubku a lesk.