Jak to vlastně přijde že se někdo dokáže "někým stát" a jiný ne?
Říká se přece "stal se z něj" doktor, průvodčí, obchodník atd. Někdo má to štěstí, že od mala ví, čím chce být a neomylně za tím jde - vlastně jen uskutečňuje to, co je mu zcela přirozeně dáno. To je ta nejšťastnější varianta.
Jiný se jednoduše něčím stane tak, jako si oblékáme šaty. Nejprve Vám třeba úplně nepadnou, nebo se v nich necítíte. Ale projdete se v nich párkrát tam a zpět po promenádě a nakonec uznáte, že vám docela dobře sedí. Jak jednoduché.
Tuhle jsem pozorovala, jak se takové "stávání se" uskutečňuje, jak si můra napíná svoje dosud pomačkaná křídla. Na malém vlakovém nádražíčku nějaký eléf-nádražák nacvičoval, jak to v pozici a mundůru výpravčího chodí. Šel nejistě, hlavu vysunutou nejistě vpřed, pohyby škrobené, neohrabané manipulování s plácačkou. Do grácie a suverenity letitého výpravčího měl tuze daleko. O nějaký ten týden později už mu to šlo o kapku lépe, zapouštěl kořínky.
Většina lidí se velmi dobře dokáže odívat do rolí, které se jim nabízejí.
Zpravidla čím hloupější člověk, tím snáze uvěří, že se něčím může snadno stát a proto se tím také stane. Po jednom kurzu masáží se za maséra může považovat jen blb. Čím složitější osobnost, čím větší pochybnosti o svých schopnostech člověk má, čím více si uvědomuje své slabiny a nedostatečnosti v porovnání s těmi nejlepšími, tím hůř se do nějaké role navléká (pokud to není TO co cítí jako poslání, cítí-li jej), tím pravděpodobnější je, že výkon svěřeného úkolu pořád z odstupu vnímat jako by sám sebe sledoval v nějaké (tragikomické) hře.
Blb narozdíl od věčného pochybovače díky své víře dokáže roli docela obstojně hrát. Většina lidí dokáže něco dělat jen proto, že věří ve své schopnosti, ve svou důležitost, význam toho, co dělají, i když užitečnost toho je na pováženou a oni jsou bez potíží nahraditelní někým jiným; jejich sebevědomí a důstojnost by byla vepsí, kdyby jim to došlo, proto si pochybnosti nepřipouštějí.
Prošli jsem tři typy osob. Ta třetí má ještě podskupinu, to jsou skuteční proklatci, kteří se možná nedokážou plně nadchnout ani pro to, co je jim nejbližší (navíc když jsou to nepraktické věci). Cítí, že nemohou "na plný úvazek" dělat tu jednu věc, protože by se cítili zploštělí, vyčerpali by sami sebe a hlavně by je ty další nenaplněné možnosti a touhy tlačily někde vzadu v mozku a oni by kvůli tomu nemohli v klidu spát. Tito potřebují přecházet, hloubat a lelkovat... a nedělat nic pořádně. Přemýšlet ve více módech je energeticky a časově náročné, čím jsou si tyto oblasti vzdálenější. Efektivita takového počínání je velmi nízká. Proto kdo chce skloubit účetnictví s malířstvím, nadělá nejspíš v prvém víc škody jak užitku, pokud se přelaďovat naplno do účtařiny odmítne, a ani tak to v druhém oboru nebude nejslavnější, protože účetnictví je jak známo jedna z nejnudnějších věcí na světě - inspirace pro malbu nulová. Je pak nutno mnoho času "pročumět do blba" či prosnít, než se k něčemu doberete. Jenže vysvětlujte to někomu - nenávist okolí vás může praštit do zátylku na každém rohu.
Podle mě by měli být lidi, kteří nedokáží nic užitečného brát vážně a vykonávat s puntičkářskou přesností hlupáka, zařaditelní do kategorie D - podobně jako vojáci služby neschopní i v případě války; měli by dostat svého druhu důchod na hlavu. Nic s nimi nepořídíte.