Březen 2014

Někým být

26. března 2014 v 23:05 Zámyšlenky
Jak to vlastně přijde že se někdo dokáže "někým stát" a jiný ne?

Říká se přece "stal se z něj" doktor, průvodčí, obchodník atd. Někdo má to štěstí, že od mala ví, čím chce být a neomylně za tím jde - vlastně jen uskutečňuje to, co je mu zcela přirozeně dáno. To je ta nejšťastnější varianta.

Jiný se jednoduše něčím stane tak, jako si oblékáme šaty. Nejprve Vám třeba úplně nepadnou, nebo se v nich necítíte. Ale projdete se v nich párkrát tam a zpět po promenádě a nakonec uznáte, že vám docela dobře sedí. Jak jednoduché.
Tuhle jsem pozorovala, jak se takové "stávání se" uskutečňuje, jak si můra napíná svoje dosud pomačkaná křídla. Na malém vlakovém nádražíčku nějaký eléf-nádražák nacvičoval, jak to v pozici a mundůru výpravčího chodí. Šel nejistě, hlavu vysunutou nejistě vpřed, pohyby škrobené, neohrabané manipulování s plácačkou. Do grácie a suverenity letitého výpravčího měl tuze daleko. O nějaký ten týden později už mu to šlo o kapku lépe, zapouštěl kořínky.

Většina lidí se velmi dobře dokáže odívat do rolí, které se jim nabízejí.
Zpravidla čím hloupější člověk, tím snáze uvěří, že se něčím může snadno stát a proto se tím také stane. Po jednom kurzu masáží se za maséra může považovat jen blb. Čím složitější osobnost, čím větší pochybnosti o svých schopnostech člověk má, čím více si uvědomuje své slabiny a nedostatečnosti v porovnání s těmi nejlepšími, tím hůř se do nějaké role navléká (pokud to není TO co cítí jako poslání, cítí-li jej), tím pravděpodobnější je, že výkon svěřeného úkolu pořád z odstupu vnímat jako by sám sebe sledoval v nějaké (tragikomické) hře.

Blb narozdíl od věčného pochybovače díky své víře dokáže roli docela obstojně hrát. Většina lidí dokáže něco dělat jen proto, že věří ve své schopnosti, ve svou důležitost, význam toho, co dělají, i když užitečnost toho je na pováženou a oni jsou bez potíží nahraditelní někým jiným; jejich sebevědomí a důstojnost by byla vepsí, kdyby jim to došlo, proto si pochybnosti nepřipouštějí.

Prošli jsem tři typy osob. Ta třetí má ještě podskupinu, to jsou skuteční proklatci, kteří se možná nedokážou plně nadchnout ani pro to, co je jim nejbližší (navíc když jsou to nepraktické věci). Cítí, že nemohou "na plný úvazek" dělat tu jednu věc, protože by se cítili zploštělí, vyčerpali by sami sebe a hlavně by je ty další nenaplněné možnosti a touhy tlačily někde vzadu v mozku a oni by kvůli tomu nemohli v klidu spát. Tito potřebují přecházet, hloubat a lelkovat... a nedělat nic pořádně. Přemýšlet ve více módech je energeticky a časově náročné, čím jsou si tyto oblasti vzdálenější. Efektivita takového počínání je velmi nízká. Proto kdo chce skloubit účetnictví s malířstvím, nadělá nejspíš v prvém víc škody jak užitku, pokud se přelaďovat naplno do účtařiny odmítne, a ani tak to v druhém oboru nebude nejslavnější, protože účetnictví je jak známo jedna z nejnudnějších věcí na světě - inspirace pro malbu nulová. Je pak nutno mnoho času "pročumět do blba" či prosnít, než se k něčemu doberete. Jenže vysvětlujte to někomu - nenávist okolí vás může praštit do zátylku na každém rohu.

Podle mě by měli být lidi, kteří nedokáží nic užitečného brát vážně a vykonávat s puntičkářskou přesností hlupáka, zařaditelní do kategorie D - podobně jako vojáci služby neschopní i v případě války; měli by dostat svého druhu důchod na hlavu. Nic s nimi nepořídíte.

Figurky

25. března 2014 v 23:45 Zámyšlenky
Jak tak pozoruji, čím je člověk starší, tím víc se propadá sám do sebe, stále více se zavírá a uzavírá do životního kruhu svých zájmů, libůstek a neřestí, do svého modu vivendi (někdy i bibendi). Nakonec už ani nedovede vysvětlit, proč třeba občas neudělá něco jinak nebo nevyzkouší něco nového - možná je jen líný, moc unavený nebo si jednoduše vystačí s tím, co je mu důvěrně známé.

S přibývajícími roky přibývá obsesí, nevraživosti, neschopnosti si zvyknout na nové. Z člověka se poznenáhlu stává jakási figurka - a patří k tomu i obnošený šatník, protože s věkem snad dlouho nošené šaty přirůstají ke kůži.

Stačí se podívat po okolí a zjistíte, že co člověk, to nějaká svého druhu úchylka: tu jednomu na nose přebujela pýcha, tu jinému z očí nekouká nic než závist a klepavost, vždy něco hypertrofované, vyhřezlé... uklízecí mánie, umanutost, pedanterie, nedozírné lány těch nejobyčejnějších úchylek.

Při pohledu z okna se mi tyto obavy dost často vkrádají do mysli, když vidím, jak jedna souseda odnaproti se celé dny (po celé vegetační období) vydrží bavit tím, že okopkává jeden záhonek růží. Aby si pak vynašla důvod být na vzduchu, vyrypuje mikroskopická stébélka trav ze škvír mezi dlaždicemi nebo oškrabává lišejník z betonové zídky (nevěřili byste, jak tohle škrabání, pokud trvá kupř. celé dopoledne, leze na nervy). Shodou okolností v témže činžovním domě před lety bydlela jedna senilní babka, která skoro celé dny vyhlížela z okna. Stačilo, aby se někde něco šustlo, a už se horní půlka těla vlála z okna jako kus hadru. Vždycky jsme se tím zlomyslně bavili a prorokovali jí, že jednoho dne z toho okna vypadne. (Abyste nezůstali napnuti k prasknutí: babka nakonec z okna nevypadla, nýbrž se pomátla na rozumu).


Člověk může odhadovat, jak to bude vypadat v jeho případě. Nelze celý život stát na rozcestí, nakonec si musíte vybrat, jestli budete profesně deformováni pedagogickou potřebou vysvětlovat a poučovat nebo třeba pohledem zametače, který vidí všude špínu.
Nejhorší je, že člověk si je dost často svých úchylek vědom, tím víc ho žere, že si neumí pomoci a povznést se nad ně. Blahoslavení chudí duchem, kteří, jako ona souseda, svoji ubohost a dosebezahledění nenahlédají. Raději se nedožít příliš vysokého věku!

Povzdechnutí lidumilného misantropa

14. března 2014 v 0:10 Co se jinam nevešlo
Pobyt mezi lidmi je tak vyčerpávající...
Stačí nasednout do vlaku a v hlavě se rozbuší tisíc Proč?
Nedokážu pochopit lidi. Tahle paní v tzv. středním věku, vypadá vyčerpaně, nespokojená s životem. Možná je jen unavená, kdo ví, možná ne. Za mlada měla nejspíš sny o šťastné rodince a co z toho? Dětičky jen natahují pracky o peníze. "To se dalo čekat," praví. Sny o štěstí potracené... Takhle končí většina žen: nejdřív se vdám a pak si pořídím dítě a pak (anebo předtím) dům a až to všechno budu mít, budu šťastná... otrokyně toho všeho. Ne, spletly se, až děti vyrostou, až budou pryč z domu atd., štěstí a klid se odkládá na neurčito.

Naproti mladá žena modelkovitého typu, dost možná opravdová modelka. Rozkládá časopis "Náš útulný byt" a hledá inspiraci, jak zútulnit ten svůj. Kolik tun časopisů podobného druhu tu vychází, aby prodali nepotřebný krám.
Jenže kde nedoutná vlastní jiskra, tam je zbytečné resuscitovat invenci z venčí - navíc tohle je stejně vdechování mrtvého vzduchu.

Většina lidí žije, jako by si vybírali z menu, na kterém jsou jen samé hotovky, v hospodě, do které zapadli čirou náhodou.
Zmocňuje se mě zoufalství, jen na ně pohlédnu.

A přímo naproti dívčina jakási, žmoulá cosi vyrobené rychle v rychlém občerstvení. Má obličej kostnatý a hranatý jako Sigourney Weaver, řídké vlasy a nevypadá, že by jí to moc zapalovalo. Svým odhadem se nemíjím. Když dožvýká, nechá se rozptýlit "Chvilkou pro Tebe"...

Člověk by brečel, když v davu nevidí jediný oduševnělý obličej, na který by bylo milo popatřit. Stačí pohled a už to z vás teče, proud myšlenek a energie. Je potřeba ten odtok zacpat - někdy stačí obrátit oči obloze, jindy je lépe zabořit je do knihy a podpořit soustředění na řádky špunty v uších.

Manažer v rouše kurátora

6. března 2014 v 21:10 Výtvarné umění

Představte si, že vám jednoho dne zcela nečekaně přijde e-mail s pozvánkou na zahraniční výstavu. Celý život děláte do skříně a teď najednou Itálie! Počáteční nadšení vás ovšem brzy přejde, jakmile vám přijde další zpráva s podmínkami celé akce.
Musíte... vyplňovat formuláře, posílat kvalitní fotografie, CV, doprovodné texty... Ale to není vše. Dojdete na konec e-mailu a tu čtete: účastnický poplatek 287 Eur. Máte platit zaslání děl, i případné poslání zpět, když se neprodají. A když už budete mít to štěstí a něco prodáte, ještě čtvrtinu si uzme galerie. Vynikající!

Vřele se doporučuje osobní účast na zahájení výstavy...
Tak to bychom měli.

Páni si představují, že člověk je milionář, nebo má bohatého papínka, který mu všechnu tuhle legraci zaplatí.
Všechna rizika a náklady nese vystavující, jistotu zisku galerie.

Chtěla bych vidět, kdo jim tenhle špek zhltne. Pravděpodobně to takhle (nějak - blbě) funguje, ale ať to takto funguje beze mě. Ke konci života uspořádám velké autodafé, aby z mé práce nemohla týt ani jedna kurátorská hyena!