Červenec 2014

Krása člověčí

29. července 2014 v 14:42 Zámyšlenky
Následující úvaha se mi urodila v hlavě kdysi při prohlížení fotek a motá se mi tam, pročež bude užitečné se jí zbavit tím, že ji tu deponuji.

Řeč bude o kráse, té mladé, která se skví na předních stránkách časopisů, kde se na nás smějí obličeje bez kazů, záhybů, natož fald, bez pigmentových skvrn a dalších známek orby času.
Hledíc kdysi na fotky svých rodičů z mládí, uvědomila jsem si, jak se měnilo v čase jejich vzezření: v rozpuku mládí se vyrýsovaly všechny kontury a nabyly (měkké) tvrdosti, vlasy se zvlnily, zhoustly a ztmavly. Obličejíky dětí školou povinných bývají kulatější nebo alespoň nejsou hrany ještě tolik prokresleny, vlasy obvykle jsou světlejší, rovnější, někdy rovné jako dráty.
Zvlášť zajímavé je patřit do obličejíků malých mimin, nad kterými se kde kdo rozplývá: tváře jako křeček při svačině, samý fald, vlasů poskrovnu, pouhé chmýří, spočítat by se daly.
Člověk v raném dětství předjímá svou podobu ve stáří, kdy opět se mu tvář zakulatí do měsíčného tvaru, vlasy zesvětlají - zešednou, zubů ubude, nebo se dásně opět úplně obnaží. Moje matka se začíná nápadně podobat sama sobě, když byla malá holčička.

Pomyslná krása mládí, pokud už se dostaví, bývá vlastně velmi krátkodobá, příroda dobu onoho fyzického rozpuku sladila: síly fyzické a plodivé jsou na svém vrcholu a pohledný zevnějšek napomáhá sbližování obou pohlaví a vzniku potomstva. Mnoho mužů se může pyšnit svou hřívou jen do asi 25 let, někdy i dříve je začnou opouštět úplně, nebo ztratí barvu.
Lhůta bezchybné krásy brzy vypršívá, nadále už se může hovořit už jen v termínech relativních. Nastupuje kompenzace nahromaděným majetkem (v případě mužů) a zapravování kazů jemnou zednickou, chci říct kosmetickou prací (v případě žen).

Kdo ví, jak by to bylo, kdyby se lidé množili třeba oddenky vyháněnými na stará kolena odněkud z oblasti bérců atp., příroda by se nemusela vybičovávat, na tělech mládeže kouzlit možné i z nemožného a lidé by se nemuseli po zbytek života trápit úpadkem svých fasád. Ale co naděláme, už je to jednou tak vymyšleno. Až demiurg nazná, že se mu tohle stvoření opět nevyvedlo, dá si ještě jeden, tentokrát už snad vydařený pokus.

Ještě včera…

17. července 2014 v 15:13 Zámyšlenky
…jsem s ním mluvil. Znáte tuhle frázi, ten vyděšený a zároveň překvapený tón; věta bývá pronášena nahlas a vzrušeně. Stále nechápu, jak může někdo říct takovou pitomost. Jako by to, že s někým mluvíme, mělo zajišťovat to, že ho v příští minutě nesrazí auto, nebo neporazí šlak.
Smrt sice někdy přichází plíživě a okusuje dotyčného roky, než milosrdně usekne srpem, co z něj zůstalo, jindy ale přepadává ze zálohy, vynoří se zpoza rohu a než se vzpamatujete, ležíte na márách.
Každý zná nejrůznější varianty odchodu ze světa, obyčejně už jako dítě si uvědomuje, že smrt je někdy náhlá a jindy povlovná a přesto lidi překvapeně vykřikují věty typu "Ještě včera…"
a tváří se přitom teatrálně, jako by právě na ně zasvítil reflektor.
Nejradši bych je nějak setřela, ale obyčejně mě v ten moment nic nenapadne a taky by to mohlo vypadat neuctivě vůči dotyčnému, který už to má za sebou, nebo právě dokonává (jako že mu to snad přeju, nebo že nejsem tou zprávou zasažena apod.).

Nevím, čím to je, asi tím, že smrtka pokosila už hodný kus našeho rodinného políčka (má někdy vybraný vkus) - poznám skoro jako kočka nějakým zvláštním smyslem, když si to dotyčný šine k východu odsud. Není to žádná výjimečná dovednost, vidíte, jak někdo šedne v obličeji, jak se scvrkává, či jak naopak baňatí, rudne, na čele mu nabíhají žíly a potí se a vy v ten moment VÍTE, že tento člověk nemůže být dlouho živ. Popravě se ne vždy trefím, protože, a to je nejpřekvapivější, lidská vůle někdy udrží při životě i sebeschátralejší tělo. Pak žasnu, že člověk takové fýzis ještě je mezi živými. Ale obyčejně cítím na míle daleko, že na hřbitově přibude zase jede n náhrobek s nápisem "Vzpomínáme". Je to i mou povahou, vidím smrt a zkázu už předem tam, kde ještě nezačala a naopak ve zkáze a chaosu možnost vytvořit něco nového (někdy). Není to nejšťastnější životní nastavení, ale člověk alespoň není překvapen. A o to jde: kde jiní panikaří, vy jen suše konstatujete, že se to či ono dalo čekat a přijímáte pohromy s chladným klidem.

Dobro se vám jen tak nevrátí

10. července 2014 v 16:59 Zámyšlenky
Říká se, že člověku se vrací to, jak se chová k druhým - tedy že zlo se vrací jako bumerang a dobro že se vrací též, ale násobně. Na sobě nepozoruji, že by to platilo: dobro se mi nevrací a když se někdy seknu, vrátí se mi to stonásobně. Možná že je jen v mém okolí prostor nějak divně zakřiven.
Zvlášť je naivní očekávat, že se vám oplaty dostane od člověka, kterému jste někdy pomohli nebo mu prokázali nějakou službu. Od těch naopak nesmíte očekávat vůbec nic, spíš se dočkáte pomoci od úplně cizího člověka.

Náhodou jsem si pročítala satanské desatero a přiznávám, že docela dobře vystihuje moje dosavadní životní dojmy:

- člověk jako pouhé zvíře, někdy lepší, mnohem častěji však horší než ti, co kráčejí po čtyřech, člověk, jenž se díky "božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji" stal nejzkaženějším zvířetem,
(Člověk je prý "v podstatě dobrý". Takových "v jádru dobrých lidí" by se našlo, tento obrat se používá často jako omluva pro něčí nevhodné nebo hnusné chování - že se toho jádra nelze dobrat, jen už vedlejší.)

- laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku vyplýtvanou na nevděčníky,
- odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péče o psychické upíry,
- pomstu, nikoli nastavení druhé tváře.
(Dobře vykonaná pomsta přináší stejnou satisfakci jako odpuštění.)

Satanská bible bude zřejmě inspirativní čtivo.

Čímž nechci nabádat k čisté sobeckosti atd., jen v rámci vyrovnání nějakého přirozeného nastavení by měli sobečtí a zlí lidé číst třeba Bibli, najmě Nový zákon, (nebo třeba Němcové Babičku, Rychlé šípy apod.), tu satanskou by zase měli číst dobráci od kosti, kteří mají tendenci nechat si na hřbetě štípat polena. A to stejné by mělo platit ve výchově - nechápu, proč se pořád používá jeden metr na všechny a na všechno, přitom je to naprosto zhoubné.