Srpen 2014

Pseudokritika

17. srpna 2014 v 21:28 Zámyšlenky
kolkolem jednoho představení

Octla jsem se na jakémsi divadelním festivalu. Divadlo mě vlastně moc nezajímá, ale nešť. Snažila jsem se vybírat podle jakési brožury a většinou to vyšlo dobře. Něco málo mi uniklo a něco! mi uniknout na každý pád mělo.

Vedena jakousi klamnou představou o kulturnosti Slovenska (ano, může za to Děvín), jsem se vydala na představení Solitudo trnavského Divadla DISK.

"O brutálnej satire, o samote, kríze morálky, hodnôt a vzťahov v spoločnosti… " pravil popisek.

Je fakt, že přednost má u mě černý a absurdní humor, brutální ne, ale zde šlo o humor jednoznačně fekální. Kostýmy mým gustem prošly, na jednoduché scéně nebylo co zkazit, ale z obsahu se mi chtělo místy zvracet. Soubor předvedl gruppensex ve školním autobuse, nahý zadek (druhý aktér strkal kamsi prst) - 2 x, byli jsme detailně poučeni o felaci varlat atd. atd.
Ale to nebylo všechno. Další věc byl "text" - cca 40 % významově plochého obsahu tvořily nadávky těžkého kalibru.

Ke konci představení už jsem sledovala reakce publika, zvlášť jakési děvy, která byla evidentně zcela uhranuta jedním z herců a dobře se bavila. Pravděpodobně to byl její typ, protože na něm mohla nechat oči.
Představení končilo sebevědomým popěvkem "…som své vlasti syn…", to už se někteří ušklíbali. Při děkovačce se polovina publika zvedla a demonstrativně odcházela (včetně mě).

No, přemýšlela jsem pak, proč mě to všechno tak pobouřilo. On aděva později argumentovala, že předsatvení mělo "hluboké myšlenky", že bylo "dekadentní" (v pravém slova smyslu tedy bylo - ona ale se nechala svést kouskem odrecitované Mršiny). A samozřejmě se velice rozhořčovala nad tím, jak neslušné je odcházet při děkovačce. Dotyčná, vedená sympatií k onomu herci, už neměla problém najít argumenty pro.

Budiž, každý má rád jiný typ humoru. Přesto si myslím, že i sprosťárna může být podána kulantně, s nadsázkou a bohatým jazykem a ne splašky, kterými nás zahraniční host ve svém představení poctil. Bylo to tak hrubě sbité, že by nebylo od věci kus uvádět v nějaké kocandě pochybné pověsti. Tamější štamgasti by neměli s pochopením děje neděje nejmenší problém.
Moje znechucení se váže nějakým způsobem na morálku, ale to rozeberu jindy.

Spíš mě zajímá, jak snadno někdo může své hodnocení navázat na sympatie k vystupujícím. V té souvislosti jsem si vzpomněla na Vltavský kritický klub - šla řeč o románu K. Tučkové Žítkovské bohyně - a kritik P. Hanuška se vyjadřoval o románu velmi kladně a snad dvakrát podtrhl, jak obdivuje, že "tak mladá autorka"[je tak literárně plodná, nebo co]. Bylo mi hned jasné, čím byl jeho úsudek veden jako pes na řetízku - sympatií k mladé ženě.

A do třetice drobnička z festivalu: sedíte vedle někoho a hledíte na kus, který byl označila za vznešenou nudu - velké ambice znějící jako dutý sud. Lanugo se to jmenovalo. V předsatvení figurovalo x mladých dívčin a jeden mládenec. uznávám, slušelo jim to, ale tím pozitiva představení skončila. Z desítek minut jsem se bavila tak dohromady 2 minuty, možná. Jak se však dalo předpokládat, obecenstvo nadšeně tleskalo. Když osoba vedle mě vrušeně pronesla, že by chtěla být na místě vystupujícího kluka, byl to jen poslední hřebíček do rakve mých černých předtuch.

Stejně tak jako dámy 50+ k obrazovce spolehlivě přiková tisícidílná sága s hezounem v hlavní roli, tak se (neprofesionálně) hodnotí dle pohlavních sympatií i divadlo, někdy žel tyto sympatie prosakují i do hodnocení profesionálního.
Člověk je inteligentní zvíře, které dokáže pro svá pudová hnutí najít ty správné racionální argumenty.