na Blog.cz

Půjčila jsem si knížku s veselým názvem Hry o moc a podtitulem Jak se ženy prosazují. Obálka vypadá docela naivně, takže jsem počítala, že to bude čtení nejspíš na úrovni rad z časopisu Praktická žena. Spletla jsem se. Marion Knaths je žena velmi všímavá a chytrá.

Osvětluje, proč se ženám nedaří v kariéře dostat do vyšších pozic a vysvětlení je - alespoň pro mě - překvapivé. I když si uvědomuji jednotlivosti, neměla jsem za to, že je v komunikaci žen a mužů a přístupu k ostatním až takový rozdíl. Muži komunikují v systému, který je ženám cizí, ale jelikož sedí ve vedoucích pozicích, dostanou se ženy zřídka na jejich místo.

Muži uznávají jiná pravidla hry než ženy. Proto ženy, které si to neuvědomují, zůstávají v zaměstnání trčet na místech méně prestižních a hůře placených.

Muži totiž dávají přednost hierarchii před obsahem. Považují důležité ujasnit si (vybojovat) co nejlepší a pak se hlavě skupiny podřídí. K dosažení vyšší pozice jsou ochotni jednat agresivně a bezohledně (přivlastnit si cizí nápad, skákat do řeči, k ženám si dovolí jisté ponižující narážky apod.); vztahy pracovní nepromítají do osobní roviny - proto jdou po práci se svým šéfem na pivo a nedělá jim to žádné potíže.

Ženy naopak jsou zvyklé komunikovat síťově, nehledí příliš na hierarchické postavení, jde jim o obsah a o to, aby se věc vyřešila co nejlépe a nejrychleji. Ochotněji přebírají na sebe úkoly druhých, i když jde o práci, která není prestižní. Snaží se "hrát fér", být slušné a naslouchající. Obvykle jsou tak i vychovávané (téma snad na celou knihu). Také obtížně oddělují osobní a pracovní sféru, kritiku si berou osobně. Jenže takové chování berou muži jako znak slabosti a ženy jednoznačně ze hry o moc vyřazuje.

Autorka píše s vtipem a radí ženám, jak se chovat, aby uspěly v mužském světě. Jsou určitě věci, které je dobré si osvojit: umět vrátit nějakou poznámku, nenechat si skočit do řeči, nenechat se odbýt atd. Ale jsou věci, které jsou ženám nějak cizí. Ona hierarchie se musí nějak ustavit a děje se to ne na základě skutečné kvality, ale toho, jak se kdo prezentuje - odtud ty nekonečné proslovy o ničem (usurpovat si jistý čas je také znakem moci), pózování jako v gorilí tlupě (neverbální komunikace, roztahování se u stolu, pózy ala posilovna atd.).

Nutné jsou ovšem další "drobnosti": k určité pozici patří i symboly; tzn. že pokud máte ambice, měli byste zapomnět na ježdění do práce na kole, protože auto je symbol moci. Nesmíte ale jezdit lepším autem než Váš šéf. Dalšími symboly prestiže je např. i parkovací místo, velikost kanceláře. Čím vyšší pozici zaujímáte, tím více zabíráte místa. Také musíte dodržovat jistý kodex oblékání -čím výše sedíte, tím by mělo být vaše odění nenápadnější a neosobnější.

Dále musíte s kolegy držet basu, protože důležitější než výsledky práce jsou kontakty. Ideální je společné tužení svalů nějakým kolektivním sportem (př. házená) a pak společné popíjení. Sport a hospoda, toť hlavní náplň tzv. teambuildingy.

Je ještě jedna zásadní věc, a sice: ženy chtějí být oblíbené. Muži na oblíbenost nehledí, nepotřebují, aby je měli podřízení rádi. Další věc, která ženám brání v postupu je, že své výhrady říkají nadřízeným otevřeněji - hrubá chyba v hierarchickém systému komunikace, je vždy sankcionována.

Sečteno a podtrženo, když se chcete někam dostat, musíte se naučit uvažovat a do jisté míry i chovat jako muž. Není pak divu, že ženy ve vedoucích pozicích jsou chlapi v sukních.

Určitě se najde spousta žen, kterým nevadí měnit své návyky a přesvědčení, hrát ty hry s autíčky, hrát si na kohouty na hnojišti a věnovat zbyteček volné popracovní doby kolegům, kteří jim beztak lezou na nervy atd.

Když se nad tím zamýšlím, čeho všeho bychom mohli být ušetřeni, kdyby ve vedoucích pozicích byly stejnou měrou i ženy. Ke slovu by se - kupodivu - více věší by se řešilo s ohledem na ekologii a celkový ohled k ostatním. Další kilometry dálnic nás z krize mužských hodnot nevytáhnou - myslím, že současná krize je vlastně krizí mužské světovlády. Ne, nejsem paranoidní, jen se stačí podívat, jako vlastnosti dnes vedou k úspěchu a které vás naopak zanechají na bodu nula. Když se žena dostane k moci, může uplatnit svůj pohled na věc, i když se musela cestou nahoru naučit pohybovat v mužském světě. Důležité je, aby "daň" nebyla příliš vysoká.

Mluví se o kvótách - podílu žen ve vedoucích funkcích. Jsem pro. Je zřejmé, že za dané situace se žena jen obtížně prosadí. Ženy by si mohly za blízké spolupracovníky vybírat ženy (podobně jako teď muži "háží lano" jiným mužům) a je tak šance, že by došly většího uznání i ženské silné stránky a jejich způsob uvažování.

Méně bezduché okázalosti, více skutečně zdravého rozumu namísto hraní si na krále pískoviště, méně agresivity a více naslouchání. To by mohl být výsledek takového zrovnoprávnění. Třeba se jednou dočkáme.

Pořady typu National Geofgraphic se těší stále velké oblibě. Na obrazovce, v pohodlí a bezpečí svého bytu s požitkem sledujeme, jak gepard uloví gazelu atd.
Zprávy o rysovi, který zadávil kdesi na šumící Šumavě už vzbuzuje více negativních emocí - obavy a strach. Ja to blíž a co kdyby... hrozná představa, co kdyby došlo k úhoně nějaké naše kuře, očka, pes či dokonce člověk? Naopak zabít na potkání zvíře je normálka. Můj známý myslivec se chlubí, že lišky stříli na potkání, i 40-50 za rok.
Konkurence se netrpí.
Většinou naše výměna názorů trvá ne méně než hodinu. Vybalí vzteklinu a tu hrůzu, když se nakazí člověk. Já kontrují tím, že lidi páchají mnohem větší "zvěrstva" na svém druhu i na jiných. Dennodeně se bezohledným, agresivním chováním mrzačí a zabíjejí, jenže na to jsme zvyklí, to je norma.

S bobrem už to vypalo zle; sotva se trochu oklepal, už se můžou lesáci zbláznit, protože kácí bez povolení. V naší obci krade z lesa dřevo kde kdo a ještě ho prodává, to je v pořádku. Zvíře je nechtěný konkurent. Takže už je odstřel opět povolen, bobři se tu trpět nebudou. Jinak by se třeba mohlo stát, že se vodou zatopí blízké okolí potoka atd., tedy to, co bychom si měli z hlediska ekologického z celého srdce přát - jenže krátkozrakost lidí je neskutečná. Za každou cenu musí vytvářet z krajiny poušť, budou to mít. Jenže jak k tomu přijdou ti, kteří po tom netouží? Mají smůlu, jsou v menšině ajejich obhajova slabších a němých nemá šanci na úspěch - bezprostřední ekonomický přínos je obtížně vyčíslitelný.

Onehdy jsem procházela jakousi ulicí. Byla pěkně dlouhá, nějaké ty sta metrů určitě. Z obou stran byla obskládána auty, musely to být tuny a tuny železa - na druhý chodník ani nešlo vidět. Měla jsem pocit skoro jakési nepatřičnosti a hlavně nehostinnosti. Jaký je požitek z porcházky takovou ulicí? Mezi auty - skvěle vymyšleno to mají: mezi auty zbývá asi půlmetrová mezírka. Do téhle mezírky se nasadí strom, tak aby nepřekážel; má kmen vysoký asi 2 metri a koruna se rozevírá jen jako úzký trychtýř. Celkový dojem výjevu je, jako by někdo mezi auta vrazil rukojetí k zemi řadu metlí. Moc efektní. Stromečky metličky nezavazejí provozu.

Další potíž se stromy je ta, že shazují listí, proto se na ně na podzim věší síť, aby listí neobtěžovalo chodce a vůbec, aby nebyl na ulici bordel. Vypadá to poněkud surreálně, vlastně ani ne škaredě, jen ta logika je zarážející. Chceme "zeleň" a kouštěk přírody, ale nejlépe tak na ohraničném místě, v zahradě zoologické nebo botanické. Tam nás neohrožuje, je pěkně pod dohledem. A tak to máme rádi, klid pohodlí a bezpečí, jak jsme zvyklí z televizních seancí.

Tuhle jsme se kdesi bavili o svých přáních a vždycky se objeví někdo, kdo buď si přeje nic nechtít, nebo už nic nechce.

Nic nechtít, to už se skoro blíží přání nebýt, resp. je to takový předstupeň. Pokud někdo nic nechce, nejen že má nulovou vůli cokoli dělat, ani nevíš, kam směřovat, nebo minimálně na jaké téma snít - a kdo nesní, ten už je skoro mrtvý.

Myslím,že to zažije během (i krokem) života někdy každý. Docela odzbrojující byla pro mě zkušenost, kdy jsem se přesně podle buddhistických mouder vzdávala pozemských zábav typu sledování filmů a jiných, přece tak marných věcí. Jenže… každý, kdo se v životě dostatečně důkladně přehrabe, zjisti, že valná většina toho, co zde provádíme, je zbytečnost a marnost. Nemá smysl si nalhávat, že ne. To, co napíšete, někdo jiný dezinterpretuje, co namalujete, to někdo vyhodí nebo nechá zplesnivět, vaše děti umřou stejně jako vy; smrt živého i zdánlivě neživého se nakonec dotkne všeho, čeho jste se dotýkali vy.

Chtít nic nechtít je chtít zastavit tok života, který je toliko tvořen marnostmi; v tom lepším případě příjemnými.

Nezapomenu nikdy na jednoho pisatele, který byl zarytý buddhista a popisoval mi, jak si představuje, že v lese medituje a jeho tělo se rozpadá na atomy a on se tímto způsobem absorbuje do lesa. Nepoužil slovo "absorbovat", ale to nevadí. Zkrátka si představoval tento druh smrti. Popravdě mě to šokovalo, protože o sobě prohlašoval, že je šťastný, pravý sluníčkovec. Od té doby nevěřím štěstí sluníčkovým lidem, těm je vlastně věřím úplně nejmíň.

Takže shrneme dosavadní poloúvahu: není dobré nic nechtít, protože to vede do ďáblovy tlamy. A je jedno, jestli vás tam zavádí vadná náboženská nauka nebo deprese. Obojímu je záhodno vyhnout se na hony a hony.

Spojení světelný smog se obyčejně skloňuje v souvislosti se špatnou viditelností hvězd. Hlavu dělá hlavně astronomům a obecně lidem, kteří se rádi dívají na hvězdičky, a pak nespavcům citlivým na světelné znečištění.

Chci se ale dotknout něčeho jiného.

Jsouc pravý idiosynkratik, vadí mi nejen všemožné hluky a otravné zvuky, ale právě i přemíra světelných podnětů, které nejsou podnětné, ale pouze si uzurpují naši pozornost, obtěžují a zbytečným přívalem vjemů nám zavalují mozek. Patří sem především nejrůznější obrazovky s blikající reklamou, svítící nápisy, osvětlení v chodnících (!), ostrá světla reflektorů…

Takové autožárovky typu LED dokonale oslepují - jistě dobré pro řidiče, mnohem méně pro protichodce. Vždycky mám dojem, že mi rohovku rozsekají na maděru. Zlaté zažloutké, bludičkové autožárovky, kde je jim konec.

Ono se snadno řekne: tak se dívejte jinam. Jenže obyčejně není kam jinam.

Zkuste si zajít třeba na operu. Když budete mít to "štěstí" a hudba, která při svém vzniku nebyla doprovázena žádnou stupidní projekcí, bude o tuto "obohacena", pak zavřete oči a zjistíte, že vám před očima stejně běhají mžitky. Obrazovkami s blikající reklamou jsou dnes vybaveny i obyčejné linkové busy, takže nebožák vracející se z noční zavře oči a stejně neusne. (Špunty do uší si klidně nacpu, ale na černé klapky se ještě necítím.)

Tuhle jsem čekala na tramvaj, nebo co a byla svědkem jevu mi zcela nepochopitelného: na budovu již tak dost ohavnou byly promítány letící bílé mráčky na modrém pozadí. Nechápu, co tím chtěl kdo říct. Že i noci si máme užít azuru? Není to pitomé? Mnohem spokojenější bych byla, kdyby mě neoblažovali s takovým typem pokroku a já mohla nechat alespoň v noci své oči odpočinout.

S nastávajícími Vánocemi - ó hrůzo! - zase přibude všemožného světelného bordelu na ulicích a v obchodech. Netěším se.

Marně toužím zažít třeba Prahu v 19. stol., osvětlenou tu a tam plynovými lampami. Noc byla ještě nocí a člověk mohl nechat vydechnout své čivy a mozek naladit na jinou vlnu a nechat se třeba unášet sněním.

K dovršení vší legrace toto píšu na obrazovce PC, to také není balzám na oči. Miliony let měli naši předci k dispozici jen nějaký ten oheň a když byla noc, byla noc. No, až všichni oslepneme, nebude elektřina zapotřebí.