Prosinec 2014

Přepisování historie

23. prosince 2014 v 23:51 Jazykový koutek
"Pyramidy v Bosně přepisují historii..." hlásá nadpis.
Co se stane při takovém "přepisování historie"? Změní se to, co se stalo, nebo je to jen mizerná metafora přepisování dejepisných učebnic? A skutečně se tyto učebnice okamžitě revidují?

Tento veskrze pitomý obrat, který sugeruje změnu skutečnosti jako takové, si oblíbili novináři a jiná mediální sebranka.
Jak řekl král Plaváčkovi: Co se stalo, nedá se změnit.
Můžeme jen změnit pohled na věc, můžeme ztratit pamět, můžeme lhát a skutečnosti zamlčovat, ničit dokumenty o událostech a osobách atd., ale to je asi tak jediné, co můžeme.

Zatím to nefunguje jako v románu "1984", že by se knihy a noviny kontinuálně ničily a přepisovaly podle diktátu momentálního hnutí některých mozků. Spíš je to naopak. Na VŠ se pořád učí o maximalizaci zisku a minimalizaci nákladů, dětičky se zahrnují informacemi o tom, že nejstarší civilizace se zrodila v Mezopotámii atp.
Zdá se, že pokud se deformuje povědomí o něčem, tak obyčejně v negativním smyslu: staré lži se dál šíří a nové pravdy a objevy musí čekat desetiletí na uznání.

Je jen pravda a lež, znalost a neznalost, skutečnosti ověřitelné a odsouzené k utonutí v dohadech. Každopádně o doslovém přepisování historie nemůže být řeč minimálně do té doby, dokud nebudeme umět cestovat časem.

Cesta na Falkenstein

20. prosince 2014 v 13:49 Co se jinam nevešlo
Už rok se chystám napsat pár postřehů z cesty na zříceninu hradu v Dolních Rakousích.
Zimní čas příliš nepřeje takovým procházkám, brzký soumrak mi visel na krku jako kudla. Takže s očima vytřeštěnýma jsem se hnala k cíli a pak nazpět a po cestě zkoumala, co zajímavého k vidění.

První věc se naskytla hned za bývalým přechodem. Řádky vinné révy začínaly u silnice a před nimi byly vysazeny růže - krásný příklad příslovečné rakouské pořádkumilovnosti.
Krajina v rakouském pohraničí je zemědělská, porostlá množstvím vinic, stromů nemnoho a k romantické rozervanosti a divokosti má daleko. Když už u silnice nějaký ten strom stál, měl kmen vysoký více jak dva metry, spíš tři, zřejmě aby větve nezavazely dopravě. A pak zase x set metrů nic.
Lesíčky jsou v těch místech velmi krotké, takové houští, věčné mlází. Buky nestihnou vyrůst, protože je někdo zužitkuje zamlada. Celkově les působil velmi neživým, zuboženým dojmem.

Na polích pak byly ponechány zelené pásy, jenže na rozdíl od našich, vcelku divoce rostoucích křovin, byly tyto ořezány jako podle pravítka a tvořily pomyslné zelené stěny. Velmi nehezké. Je zřejmé, že pragmatismus užívaný v takové míře je nejen nehezký, ale i nezdravý: zbytečně vyplýtvaná energie na to, aby se stěny udržovaly v lajně a ještě se udusává půda stroji...
Pořádná stromiska jsem našla až v Poysbrunnu u jednoho zámečku. Byla tam výstražná cedule "Nebezpečí úrazu,vstup na vlastní nebezpečí" nebo něco podobného. Tak jsem se tamtudy s radostí prošla. Radši si nechám srazit vaz haluzí než nějakým pošukem na silnici.

Pak už mě zaujala jen jedna věc: některé vinice byly shora potaženy černou tkaninou, asi proti ptákům. Na velké ploše to působilo velice ponuře. Skoro byste odhadovali, že se v tom kraji drží smutek za nějakou princeznu.

Rakušáci jsou pořádní, až moc, takže krajina působí velmi zkrotle až nudně. Lesy nemají hloubku a polních cest je vůbec málo, takže se pěší musí táhnout ve smradu aut po silnici.
Samotná zřícenina ovšem byla parádní a cestou se po obloze táhlo hned několik husích hejn ve tvaru "V". Doporučuji cestovat kolmo.

Fascinace zlem

11. prosince 2014 v 20:36 Zámyšlenky

Je údělem dnešního člověka, aby, když už se rozhodl nežít za okrajem společnosti někde mimo civilizaci, odříznutý od všech informačních kanálů, byl tu více, tu méně zavalován informacemi a pseudoinformacemi všeho druhu. Pozoruhodné je, že nejvíce pseudoinformací se vztahuje k tématům jako sex, násilí, vraždy (kriminálky jsou napořád oblíbené čtení všech, kdo nemají odvahu se večer projít ztemnělou ulicí, evergreen jako ty smrky), pomluvy a klepy, podvody. Lidi z nějakého důvodu fascinuje temnější stránka lidské existence.

Lidé jsou nastaveni tak, že při varovném signálu - ať už je to bezprostřední vjem, nebo informace, která po projetí mozkem vyvolá emocionální stavy obdobné těm, které vyvolávají vjemy přímé - vychlístne dřeň nadledvin do krve adrenalin a my pocítíme vzrušení.

Vzrušení je návykové. Lidi možná podvědomě cítí, že "nelidské zlo" je něco, co "není z tohoto světa". Jeden výklad by mohl znít, že jde o promítnutí klifotu do našeho světa.

K tomu se druží fakt, že člověk určitě má ze sebe lepší pocit, když se může konfrontovat s lidským póvlem, než když se musí srovnávat s lidmi, kteří jej o několik řádů převyšují třeba svou dobrotou, odvahou, úspěšností (představme si úspěch tzv. poctivý) apod. Ze srovnání prvého vychází jako slušný, poctivý, nezkorumpovaný, ze druhého jako zbabělý, neschopný, líný, nedůvtipný atd. Proč by se nechtít cítit povýšen? Takže se nelze divit, že filmy, knihy, rozhlasové pořady a tuny článků a časopisů zaměřených na válku a především šoa má neustále takový ohlas a nemusí škemrat o pozornost (narozdíl od témat jiných).

Tento rok je zvláště krušný, protože z důvodu výročí první světové máme na talíři také druhou válku a celkově takřka neuplyne den, kdy by z éteru kromě informací o hrůzách dneška, nebylo přidáno také něco z minulosti. Nejvděčnější jsou však stokrát omleté hrůzy nacistických koncentráků. O vyvražďování jiných etnik podobným či jiným způsobem se moc nemluví. Když už mluvit o těchto věcech, tak v širším záběru - třeba o prvních koncentrácích počátkem min. století v Jižní Africe, o genocidě indiánů nebo o likvidaci lidí v ruských gulazích. Takhle to vypadá, že si svět vybral jednoho viníka a jednoho poškozeného - a o čem se nemluví, jako by se ani nebylo stalo.

Jakási databáze na mě vyplázla ca 700 filmových titulů, vztahujících se k tématu šoa. Nejspíš to nebude přesné ani konečné číslo. Programoví šéfové, kterým v hlavách hučí jen sledovanost a poslechovost, si možná ani neuvědomují, jak negativní vliv takové zásobování hlav posluchačů a diváků obrazy hrůzy má. Spíš je jim to jedno, měďáky se počítají. Příkladem celkem nechutného rozpitvávání a vymačkávání tohoto tématu viz např. reportáž Tomáše Černého v pořadu věnovanému výročí vypravení vlaku N. Wintona. Redaktor se snažil vymámit z pamětnic, které si tuto cestu zopakovaly, jaké pocity tehdy měly. Jaké asi…

Z historie se ještě nikdo nepoučil a argumentovat tedy, že takové vysílání má nějaký "výchovný" charakter, je přinejmenším hloupé. Nevím, proč bych měla platit rozhlasu za tvorbu pořadů výše zmíněného typu. Ale když už mluvit o historii tak nikoli způsobem, v němž se vybere jeden obětní beránek, aby další, kteří stojí na mnohem větších hromadách mrtvol, vypadali nevinní.


Kousek historie v próze, moc hezká knížka. Druhý díl. Zbytek v Království mluveného slova.