Březen 2015

Co oči nevidí...

28. března 2015 v 20:52 Zámyšlenky

Říká se historia docet. Mínívá se tím, že se z historie můžeme poučit a vyhnout se tak budoucím omylům. Někdo se nepoučí ani ze své vlastní historie, jak potom po někom chtít, aby se poučil z činů předků. Vládcové světa se pak z historie učí především v tom špatném slova smyslu.

Tak se stále zdokonalují způsoby, jak lidi šmírovat a mačkat z nich pořád víc, aniž by si toho oni příliš všímali. Před staletími například probíhal dozor nad aktivitami obyvatel prostým nahlížením oknem do světnice. Někteří chytrolíni (především pokud šlo o protestanty, kteří byli u nás v některých dobách pronásledováni, stavěli domy s chlévy směřovanými na uliční stranu. Dnes se tak jednoduše sledování nevyhnete a nakonec to lidem ani nevadí. Zvykli si, že prostřednisctvím mob. telefonu je může sledovat každý až na hajzlbudku. Kdyby jim ale nahlížel někdo do oken, byli by bezpochyby rozhořčení a neobešlo by se to bez incidentu.

Pod rouškou se dá konat účinněji.
Stejně tak si lidi neuvědomují, že naši předci robotující kdysi na panském, měli (i při započítání roboty) nižší daňovou zátěž, než máme my. Den daňové svobody vycházel nějak na květen, zatímco my jej máme až ke konci června. To, že z platu vám stát na nejrůznějších daních, pojistném a poplatcích 4/5 zase sebere už není tak na očích, jako kdybyste museli jít jeden den v týdnu pracovat na cizí, nebo např. opravovat obecní silnici.
Tzv. svoboda, milí drazí, je jen kšeft se zdáním a klamem, přičemž dogma o naprosté svobodě v nynějším systému vymylo mozky i lidem jinak přemýšlivým.

No nic, tu pohádku o zrušení otroctví jistě znáte: dobrotivost panstva za tím nehledejte, byl to jen kalkul, aby mohli využívat otroky jen na práci a nemuseli se starat o jejich živobytí; mohli najmout méně a za méně, dle potřeby. A zrušení nevolnictví? To bylo tak, hrozily sociální bouře - odchod do města byl bez povolení nemožný, zároveň ale mladí neměli půdu, na které by mohli hospodařit.

Zlořád může nabývat různých podob a dnes nabyl tváře tak líbivé, že sotva kdo se proti němu cokoli koná. Bude potřeba nových světlonošů, kteří lidi přivedou k rozumu.

Mešní ohřívadlo

9. března 2015 v 22:17 Výtvarné umění

Když jsem byla nakouknout do brněnského Uměleckoprůmyslového muzea, objevila jsem tam jednu zvláštní, velmi hezkou věcičku: mešní ohřívadlo. Je to koule z měděného (či mosazného) plechu, prolamovaná krajkovým dekorem. Dovnitř takového ohřívadla se vložil horký uhlík či kámen, aby mniši ve studených kostelech při mši nezmrzli.
Ohřívadlo velikosti jablka mě zaujalo svou jednoduchostí a krásou. Vůbec mě dojímá, že dřív byla věnována pozornost skoro každé věci, protože jich nebylo tolik, byli vzácné, tedy drahé a zasloužily si náležité zdobení.
Hned jsem si vzpomněla na obří práce Č. Sušky, který vytváří privela takových megaohřívadel. Ačkoli uznávám, že nepostrádají nápad a jsou svým způsobem estetické, nemám smysl pro díla, které se dožadují pozornosti extrémní rozměrností, takřka za každou cenu. (Je skoro s podivem, že zrezlá díla vystavená kdysi na nám. Svobody neskončila někde ve sběrných surovinách směr Cejl...)

Když jsem tak hleděla na milé ohřívadlo, napadlo mě, že nic moc převratného nevymyslíme.
Překvapivou analogii jsem nalezla i v knize o japonském umění. Dřevěná soška či socha jako by z oka vypadla Skálovým hlavám z mořských řas. Ne, nemyslím si, že by oba umělci vycházeli ze zmíněných zdrojů. Spíš se jedná o zdroj jiný, blíže nedefinovatelné úložiště.