Říjen 2015

Zvířátka

30. října 2015 v 22:37 Zámyšlenky

Všímám si poslední dobou, že česká lesní zvířena a dokonce i příroda se začíná dostávat do kurzu - nejspíš proto, že už je tak vzácná, že je les i pro domácí hotová exotika. Ve výtvarném umění se to už pár let hemží vysokou zvěří, také krajinomalba je stále oblíbenější. Kdo by to byl řekl. I ve špercích a jinde narazíte na sovy, jeleny, zajíce... Ale potkat je reálně je mnohem obtížnější.

Bez ohledu na statistiky (o kterých diskutují i sami myslivci, protože počítají nejspíš pod vlivem a čísla zaonačují tak, aby mohli odlovit co nejvíc, takže jim to pak nevychází...), kdo chodí do přírody, ví, jak obtížné je potkat např. zajíce, křepelku, kolikrát za rok spatříte lišku atd.
Zvěř lesní i polní má, na rozdíl od domácích mazlíčků, velmi tvrdý život.
Lidi se ale na zvířátka dívají velmi rádi a tak, protože ven se jim nechce a beztak by tam nic moc neviděli, zasedají k televizi a napjatě sledují páření tygrů, nebo se dojímají, jak slonice pečuje o nemocné mládě apod.

Člověk na své cestě za pohodlím a hospodářským úspěchem likviduje a válcuje vše živé, co mu leží v cestě. Proto se snaží tu zachránit poslední kusi irbise, tam zas ten či onen druh. Co naplat, i tak se pomalu poroučejí z povrchu zemského.
Zdá se, že volání po ochraně jednotlivých druhů a vytváření rezervací je vcelku k ničemu. Protože příroda a živočišné druhy nemohou dost dobře prosperovat na vymezených několika metrech čtvrerečních. Lidský dohled nad reprodukcí vymírajících druhů nepříznivému vývoji pomáhá pramálo.

Přesto, že z našich lesů mizí druhy zvěře, které byly zcela běžné a hojné a že z našich dvorů vymizela domácí zvířata, která se přesunula do jiných vyhrazených prostor koncentráčnického typu, průmysl se zvířaty coby hračkami pro děti (živými i plyšovými) a reklamními maskoty jen kvete. Zrovna dnes jsem viděla jednu lišku. Seděla v okně a měla na sobě tričko s cihlami.

Byla bych ráda, kdyby i zvířatům byla přiznána jistá práva, právo na životní prostor, právo moci v klidu a nerušeně žít a vytvářet početně zdravé populace.
Vždycky mě nesmírně naštve, když internetem cloumají fotky ve fotopastích chycených zvířat. Posedlost mít všechno v evidenci, strkat rypák do soukromí druhých (zvířat i lidí), mi připadá nechutná.

Člověk je v mnoha ohledech tvor odporný. Osobuje si jedinečné právo obývat a podmaňovat si tuto planetu, vysávat z ní energii a přírodní bohatství měnit ve svůj ziska prospěch. Žel, Země není nafukovací, není myslitelné, aby zde mohla pobývat zvířata vedle lidí, pokud se lidé stále množí a roztahují. S tímto tempem lidé jednoho dne osamí. A zvířata budou už jen v knihách, filmech, na audionahrávkách, zárodky ve zvířecích spermabankách; aby jednou, až lidi dostanou rozum, mohla se zase vrátit tam, kde je jejich místo: na Zemi.


Cena umění

28. října 2015 v 22:59 Výtvarné umění
Znáte to. O umění se moc nemluví. Pořádnou recenzi aby v novinách pohledal. Ještě tak když cena vydraženého obrazu láme rekordy, to je hodno informování čtenáře. Čtenář je omráčen částkou x milionů.

Ruku na srdce. Opravdu si myslíte, že nějaký obraz má cenu 20 milionů? Soudný člověk musí uznat, že tyhle tržní hrátky jsou úplně mimo realitu. Investoři tak hledí uložit své peníze, snobové si kupují určitý status. Vůbec se nedovedu vcítit do takových lidí, kteří si na stěnu pověsí XY jen proto, že mají pocit, že tím stoupnou v očích dalších snobů. Když se na takový výtvor pak dívají, co se jim vlastně honí hlavou? Cítí něco? Možná si tak zvyšují sebevědomí. Draze koupené sebevědomí… Jistá kurátorka řekla, že lidi jí často volají a ptají se, koho by jim doporučila, kdo je perspektivní…
(Prý se snaží do galerie vybírat lidi, o kterých si myslí, že budou i po studiu dál tvořit. A co taková eventualita jako smrt. Co když dotyčný za 5 let zemře. Byl proto méně perspektivní? Co to vlastně znamená, ta perspektivita? Měří se množstvím potenciálně vytvořených [kvalitních] děl či délkou tvůrčího života? Hlaváček byl v tomto směru absolutně neperspektivní, zemřel ve 24 a příliš toho nestihl.)
Co si myslet o takových lidech? Možná se bojí, že kdyby si vybrali něco podle svého vkusu, ztrapnili by se v očích jejich známých. Lidi jsou tupci. Bojí se být sami sebou a užívat vlastní hlavu. Proč dávat statisíce za věc, která se vám nelíbí?
(Mám doma 2 originály. Když jsem kupovala ten první, snažila se mě prodejkyně přemluvit ke koupi většího a relativně "výhodnějšího". Odmítla jsem. Nevím proč bych se měla dívat na něco, nač se dívat nechci.)

V dnešním pojetí si má umělec budovat značku, aby pak kdejaký výplod mohl prodat za slušnou částku. Budování značky zahrnuje nekonečné studium na několika VŠ uměleckého zaměření, zahraniční stáže a metry dlouhý seznam absolvovaných výstav. Taky je výborné, když dostanete nějakou cenu. Takový nositel CJCH už má na zbytek života vystaráno, protože se jeho nositelství uvádí za jménem jako nějaký zasloužilý titul. Je to skoro jako profesura.

Nebylo by logičtější oceňovat každé dílo, jako by pocházelo od anonymního tvůrce neznámé minulosti a budoucnosti? Jakkoli je to nemožné - když vidím, jak bujaře se obchoduje se "zavedenými" jmény, je mi z toho divně kolem žaludku. Vážně se to lidem líbí? Proč by neměl dostat za práci slušně zaplaceno i ten, koho náhodou jednorázově osvítilo a vytvořil něco velkého; byť by byl mladý a napříště už patlal jen nesmysly.
Věc se má tak, že by to pro pracovníky uměleckého provozu předsatvovalo velkou komplikaci, bylo by to příliš pracné.

Celé tohle hraní na značky je pro mě nepochopitelné. Neřídím se podle nich ani při nákupu hader, natož když si vybírám věc, která mi bude v pokoji viset třeba i do konce života. Snob doufá, že když si pořídí dílo známého umělce, něco z lesku jeho slávy dopadne i na jeho hřbet. A hlavně dokáže, že na to má.
Je tu ještě jedna věc: uvažte, že když někdo dá za jednu Toyen 20 milionů, má se z toho dobře aukční síň a prodejce. Oč prospěšnější by bylo podpořit větší množství živých umělců. Takhle se jen přesouvají miliony ale živá duše z toho užitek nemá.